Poslední morová epidemie zasáhla Evropu před více než 300 lety. Jak probíhala u nás?

V roce 1712 byla morová nákaza zjištěna v Dolních Rakousích. A právě z této oblasti se měla spolu s obchodníky s dobytkem rozšířit do našich zemí. Morová epidemie si u nás v letech 1713 až 1715 vyžádala více než 200 tisíc obětí, jenom v Praze na tuto chorobu zemřelo 19 tisíc osob. V Olomouci bylo zaznamenáno kolem tří tisíc obětí této epidemie. V Boskovicích se k roku 1715 uvádělo více než tisíc mrtvých osob, v Moravské Třebové více než 900. V Přerově a Mikulově moru podlehlo kolem osmi set osob. Prakticky naopak nákaza nezasáhla město Brno, oblast Žďárska a Královéhradecka.

Řada měst byla kvůli morové epidemii uzavřena. Nikdo cizí nesměl do města vstoupit, místní obyvatelé se mohli scházet pouze ve výjimečných případech a podle vydaného nařízení mezi sebou museli dodržovat předepsanou vzdálenost dvaceti kroků. Na dobu čtyřiceti dnů bývaly uzavírány infikované domy, vše bylo dezinfikováno octem. Omezen byl provoz řemesel a výkon některých živností. Truhlářům naopak práce přibyla, protože jim byla nařízena výroba rakví ve velkém množství.

Na jaře roku 1713 začal mor řádit v Praze. V tomto městě podlehlo chorobě dle svědectví písemných pramenů nejvíce lidí v den svatého Václava, a to 285 nemocných. V lednu roku 1714 v důsledku onemocnění zemřel i lékař jménem Alexander Antonius Schamský, který je autorem odborného pojednání o moru a patřil mezi největší bojovníky proti šíření této choroby. Ve svých spisech např. sestavil vhodný jídelníček v době epidemie, který měl obsahovat drůbeží maso a zvěřinu, kořeněné omáčky, jablka a pomeranče. K pití doporučoval citronovou šťávu, michelské a skrbeňské víno, litoměřické, podskalské, mělnické, blatnické a znojemské víno. Naopak nevhodná byla dle Schamského konzumace tučného vepřového masa a nedozrálého ovoce.

V srpnu roku 1715 zasáhl mor Moravskou Třebovou, kde velmi rychle přibývalo nemocných i zemřelých. Tehdejší situaci popisuje kurátor a historik moravskotřebovského muzea Mgr. Tomáš Thun takto:

„Místní si s chorobou nevěděli rady, ze dne 15. srpna 1715 pochází zpráva moravskotřebovské městské rady s žádostí do Olomouce o poslání zkušeného lékaře. Na konci srpna byla již situace tak vážná, že město muselo být uzavřeno. Vojsko ve dne i v noci dohlíželo na to, aby město nikdo neopouštěl a aby do něj nikdo nevstupoval. Z Olomouce do Moravské Třebové dorazil lékař až dne 15. září. Z dochovaných písemných pramenů víme, že se jmenoval David Boulle a zavedl ve městě jistá preventivní opatření – omezil výkon některých řemesel a živností, zakázal konání bohoslužeb. Zároveň byl ustanoven tzv. uliční důvěrník, který měl za úkol chodit od domu k domu a zjišťovat počet nemocných a zemřelých, zároveň si měl zapisovat, která domácnost nemá dostatek léků či potravin. Doktor Boulle byl později uvězněn, protože čelil obvinění z otravy místních obyvatel. Možná to byl jeden z důvodů, proč se morová nákaza ve městě šířila až do ledna roku 1716. Na mor v Moravské Třebové zemřelo více než 900 osob. Po skončení morové nákazy město trpělo akutním nedostatkem potravin, hladomoru zabránila až hmotná výpomoc okolních měst Svitavy, Březová, Lanškroun a Jevíčko.“

Z dochovaných písemných pramenů vztahujících se k městu Moravská Třebová pochází nařízení z roku 1713 pro nosiče mrtvol, kteří se měli chovat následujícím způsobem:

„Za prvé, u všech záležitostí, úředního jednání a služeb, k nimž jsou povoláni jako svědci, budou tito, když časně ráno vstanou, uskuteční obvyklou ranní modlitbu, potom společně se v kleče pomodlí k svatým patronům, stejně jako k našim milým Paním, a to růžencem vzdají chválu, Boha při tom ctí a si cení, aby byli ušetřeni jakékoli nákazy. Přitom současně, aby nikoho jiného nenakazili.

Za druhé, aby se při své práci v určeném domě chovali zbožně a zticha a ve veškeré vážnosti a ohledu na žal duší poskytovali jiným dobrým příklad; aby mohli být pokládáni za jakousi policii, je přijat Johann Brauner jako desátník, který na počest Boha nosičům velí a nepřipustí, aby se někdo k ženám, dětem, hospodářům nebo jiným lidem choval nevlídně nebo jim byly činěny posměšky, naopak jim, pokud možno, pomáhal a prokazoval pozornost.

Za třetí, mají tak často jak pohřbívání vychází, toho jistého odnést, nikdy ho nemají ponechat přes den, také z toho i jiného domu vzít několik osob a mají je nést v tichu s ohledem na jejich ubohou duši raději potěšit modlitbou „Otče náš“ a jakékoliv nevhodné řeči vyloučit.

Za čtvrté ponechat na zemřelých oděv i věci a nic nebrat; každému ponechat to jeho a ani nejmenší neodebírat, jinak nalézané zde věci pokládat za infikované a osoby dát do zvláštní rakve, vykopat jámu a na ně nasypat nehašené vápno a tak učinit neškodným.“

Poslední nakažení morem byli na našem území hlášeni k počátku roku 1716, v některých evropských zemích se mor vyskytoval ještě roku 1721.