Proč se ve středověku tak rychle šířily nemoci?

Současnou situaci nastalé pandemie není možné zlehčovat. Byť si jistě nevyžádá tolik obětí, jako například tzv. černá smrt, dopad působení COVID-19 bude celosvětový a ovlivní jak ekonomiku, tak vnímání a chování celé společnosti. Největším problém daného onemocnění je jeho rychlé a neviditelné šíření způsobené mimo jiné světovou globalizací.

Evropu, či její podstatné části, již v minulosti zachvátily různé epidemie. V moderní historii byla velice dramatická např. tzv. španělská chřipka. Ještě více obětí si vyžádaly morové rány, především ty, které k nám dorazily ve středověku a zasáhly v podstatě celou Evropu.

Mor představuje smrtelnou nemoc způsobenou bakterií Yersinia pestis, která je známá i dnes. Vyskytuje se u zvířat i u lidí. Právě blízké soužití zvířat a lidí bylo nejspíše v počátcích důvodem k její mutaci a přenosu na člověka. Mor lze rozdělit na tři formy: dýmějový, septický a plicní.

První vlna moru, zvaného Justiniánský, vypukla v Konstantinopoli již v 6. století za panování Justiniána I. Jednalo se o dýmějový mor, který přenášely hlavně blechy, které se infikovaly na nakaženém hlodavci, především krysách, které příznaky netrpí a tudíž mohou nemoc dál šířit. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně, město ztratilo asi 40 % obyvatel. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši a zabila asi čtvrtinu obyvatel.

Koncem 6. století a i v některých následných obdobích se Evropou šířily další vlny nákazy, ovšem neměly již takový dopad.

Asi nejhorší ránou byla tzv. černá smrt. Onemocnění mělo svůj původ ve střední Asii, kde již dříve čas od času propukaly epidemie především u místních kočovníků. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný. Zdá se však, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti. Samotným důvodem takové síly moru však souviselo se špatnými obchodními a zemědělskými podmínkami, které v Číně, ale i v Evropě vedly na počátku 14. století k větším či menším hospodářským krizím a hladomorům. Tyto události a nemoci oslabily zdraví značného počtu lidí v rozsáhlých oblastech a usnadnily šíření nakažlivých nemocí.

První zprávy o vypuknutí moru pocházejí ze střední Číny z počátku roku 1330, odkud se rozšířil nejen do dalších provincií, ale vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách i dále na západ. Právě obchodní propojenost světa již v těchto dobách vedla ke globálnímu šíření nemoci (tedy bez obou Amerik, Austrálie a Antarktidy).

Mor se opět šířil přes hlodavce a blechy, ovšem dostal též pokročilejší formu tzv. plicního moru. Tato forma se přenáší kapénkově z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou úmrtnost (až přes 90 %).

Již v roce 1347 byl mor zaznamenán v Cařihradě a Trapezuntu, což byla města s čilými obchodními styky s asijským východem. Odsud se mor díky obchodu a válkám dostal do Evropy, počínaje Benátkami a Janovem. Z Itálie se šířil dál po evropském kontinentu, včetně Britských ostrovů. Během 50. a 60. let přišly dvě vlny moru, přičemž ta druhá zasáhla celý tehdy známý svět.

Mnohdy oslabení lidé v důsledků jiných nemocí či hladomoru rychle podléhali neléčitelné a neviditelné nemoci. Špatná hygiena ve městech a těsné sousedství dál podporovalo oslabení lidí a šíření moru. České země zasáhla drtivě druhá vlna. V rámci Evropy zabila epidemie moru cca 25 milionů lidí, tedy asi 1/3 obyvatel tehdejší Evropy.

Tyto morové vlny ze 14. století nebyla rozhodně poslední. V následujícím století se vracely ve zhruba dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhly celou Evropu a nebyly tak ničivé. V rámci chodu Evropy došlo k určité ekonomické stagnaci, ale též ke změně v mysli lidí. Došlo k určitému odklonu od církve, k nedůvěře k lékařům, rozšířilo se tzv. flagelantství, kdy docházelo ve snaze usmířit rozhněvaného Boha k sebemrskačství, trestáním sebe samých za hříchy, které měly být důvodem morové epidemie. Pesimistické a někdy až fanatické nálady vedly též k pogromům na Židy.