Svědectví o hladomorech ve středověkých kronikách. Zoufalé matky jedly své děti

Hlad je jevem, který se objevoval v každém dějinném období. Některé společenské třídy trpěly nedostatkem potravin takřka permanentně, úmrtnost v důsledku dlouhodobého hladovění u nejchudších vrstev byla vysoká. Globální hladomory se však již dotkly většiny obyvatel. Tzv. „hladová“ nebo „hubená léta“ většinou úzce souvisela s přírodními katastrofami, válečnými konflikty nebo epidemiemi. A právě těchto velkých hladomorů, jejich příčin a důsledků si všímali středověcí kronikáři. Z jejich záznamů víme, že nejčastěji extrémní nedostatek potravin měly na svědomí přírodní katastrofy nebo dlouhé a tuhé zimy. O úrodě plodin, a tedy i životě středověkého člověka rozhodovala přízeň přírody, dochované dobové zprávy však v hladomoru nejčastěji spatřují Boží trest. Nedostatek potravin se tehdy řešil nejrůznějšími způsoby. Při vaření kaší, tehdejšího nejběžnějšího pokrmu, se využívaly nevýživné náhražky obilí. Z nich se také pekl chleba. V extrémních případech se do kaší i chleba přidávala hlína, některé dochované záznamy hovoří i o příměsi zvířecích výkalů. Do jídelníčku se zařazovalo maso zvířat, která se běžně nekonzumovala – například psi, kočky nebo koně. Opravdu nejhorší hladomory vedly k tomu, že se lidé ze zoufalství uchylovali k různým formám kanibalismu, kdy jedli mrtvoly nebo své vlastní děti!

Autor Vypravování o zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II. zmínil extrémní nedostatek potravin v roce 1282, kdy hladomor zasáhl všechny vrstvy společnosti – i ty nejurozenější a nejbohatší. Kronikář zaznamenal, že tehdy zoufalí lidé žebrali o něco k snědku, ale pro trochu jídla i kradli nebo vraždili. Lidé prý umírali hladem v takovém počtu, že byly kopány hromadné hroby. Život si někteří nešťastníci snažili zachránit tím, že pojídali mršiny zvířat, své zemřelé příbuzné nebo dokonce oběšence z šibenic!

„Hladový rok“ 1282 popisoval ve Zbraslavské kronice také Petr Žitavský. Ten hladomor spojoval s obdobím bezvládí po smrti Přemysla Otakara II., kdy lidé přestali pracovat a porušili zavedený společenský řád. Z tohoto důvodu nikdo neobhospodařoval pole, čehož byla následkem extrémní neúroda. Petr Žitavský si také všímal vyhroceného chování hladovějícího obyvatelstva – krádeží, vražd či kanibalismu. Z jeho pera se dochoval záznam o zoufalé matce, která „zapomínajíc na mateřský cit, zabila nemluvně u svých prsou, aby nasycena jeho tělem mohla na chvilku prodloužit bídný život.“ Pojídáním lidského masa si měl zachránit život také jeden lékař, který byl prohlášen za mrtvého a pohřben do masového hrobu. V něm přežil jenom díky tomu, že tři dny okusoval maso z mrtvol kolem sebe.

Hned v několika středověkých kronikách je hladomor kladen do souvislosti s výskytem neobvyklých jevů na obloze nebo extrémními výkyvy počasí. Neúroda, vysoká úmrtnost dobytka nebo včelstva a hlad roku 1124 byly spojovány se zatměním Slunce, které bylo v tomto roce pozorováno. Nedostatek potravin v roce 1142 mělo dle dobových záznamů způsobit pro změnu zatmění Měsíce, někteří kronikáři však jako příčinu tohoto hladomoru správně uváděli válečné konflikty spojené s drancováním země. V Dalimilově kronice se k roku 1310 váže popis ničivé povodně, která pohřbila několik vesnic a zabila jejich obyvatele a měla na svědomí neúrodu, a tedy i hladomor. Stejně tomu bylo v případě rozsáhlých požárů, krupobití nebo dlouhých a tuhých zim.