Mají to svobodné matky těžké? Neuvěříte, jak žily v minulosti

Pokud v minulosti svobodná ženy otěhotněla, provinila se tím nejenom vůči církvi, ale zároveň porušila společenský řád. Proto byla i se svým dítětem odsuzovaná. Svobodné matky byly zpravidla vnímány jako hříšnice a špatný příklad.

Svobodná matka byla označována nejrůznějšími lidovými výrazy, z nichž mnohé měly značně pejorativní zabarvení. Těmto ženám se říkalo třeba dopustilka, dopušťalka, prepanka, závitka nebo zmrhalka. O svobodné matce se také hovořilo jako o ženě, která „se dopustila“, „padla do hanby“, „je pokleslá“, nebo „je trknutá“. Nechtěné těhotenství pro svobodnou dívku znamenalo hanbu a znemožnění, proto v této těžké situaci neváhala podstoupit potrat. Ten byl sice vnímán jako jeden z nejhorších hříchů, ovšem mnohdy představoval to nejschůdnější řešení.

Neprovdané matky v minulosti musely snášet nejenom morální odsouzení nebo posměšky, ale často také fyzické tresty. Ty pak měla většinou na svědomí vlastní rodina nešťastnice. Ženy se rázem ocitly na okraji společnosti – nemohly patřit mezi mladá a svobodná děvčata, zároveň však ani mezi vdané ženy. Nebylo jim ani dovoleno účastnit se společenských a veřejných událostí, nesměly se jít bavit k muzice. O nelehkém údělu svobodné matky svědčí například stará moravská píseň:

„Do kostela zvonijú,

„Do kostela zvonijú,

panenky se strojijú,

a já nebožátko

kolíbu děťátko.

Všechny panny tancujú,

pěkně jedna za druhú,

a já nebožátko,

kolíbu děťátko.“

Ještě v polovině 19. století bylo v české a moravské společnosti běžným jevem, že před kostelem stály svobodné matky a upozorňovaly na své provinění, a to nejčastěji větou „vítám vás do kostela, já jsem se dopustila“. V kostele pak svobodnou matku čekalo kárání od faráře. Tak se všem jasně dalo najevo, že těhotenství mimo legitimní manželský svazek je nepřípustné. Tím však ponížení svobodné matky zdaleka nekončilo. Dochovaly se zprávy také o svazování takových nešťastnic provazy, o přivazování k pranýři nebo stříhání vlasů. Výjimkou nebylo ani veřejné bičování. Fyzické trestání svobodných matek se pozvolna vytrácelo teprve s vládou Josefa II.

Narození nemanželského dítěte znamenalo narození materiálně nezajištěného dítěte. Proto za to obce vybíraly pokuty. Jistý finanční obnos musel zaplatit buď otec těhotné dívky, nebo otec dítěte, tedy ten, kdo dívku svedl. V některých případech platili pokutu oba tito muži.

Dívku mohl od společenského úpadku a zesměšnění zachránit muž, který byl ochotný si ji vzít za manželku. Tak by byla žena očištěna, nepřišla by o jistá práva a vyhnula by se trestům. Nutno ovšem podotknout, že muži se do manželství se svobodnými matkami pochopitelně zrovna moc nehrnuli.

Nemanželské děti trpěly spolu se svými matkami. Takovým dětem bylo třeba obtížné najít kmotra. Nejčastěji se této funkce ujala porodní bába. Matka svému potomkovi také sama ani nemohla vybrat jméno. Toho se ujímal farář a většinou zvolil jméno méně obvyklé. Nemanželské dítě si svůj původ tak už celý život neslo ve svém jméně.

Stejně jako pro svobodnou matku, tak pro nemanželské dítě je známá celá řada výrazů, opět negativně zabarvených – například sebranec, sebranče, dítě kurevské, parchant nebo hažart.