Komunisté vykonstruovali proces s hokejovými mistry světa. Uvězněno jich bylo přes deset

Vše začalo v březnu roku 1950. Na jedenáctého březnového dne toho roku byl naplánován let československé hokejové reprezentace, která se měla zúčastnit mistrovství světa v hokeji v Londýně. Hokejisté hodlali zopakovat předchozí úspěch ve Stockholmu, kde získali zlatou medaili. Na mistrovství do Londýna ovšem nakonec odcestovat nemohli, dle oficiálních sdělení kvůli tomu, že rozhlasoví komentátoři, kteří měli sportovce doprovázet, nedostali vízum. To ovšem nebyla pravda. O dva dny později se hokejisté dozvěděli, že Československo je na mistrovství neposlalo záměrně, protože z politických důvodů akci bojkotovalo. Z toho sportovci pochopitelně neměli radost, a tak na režim nadávali, bohužel na veřejném místě – v jedné restauraci, kde zapíjeli žal a narození potomka jednoho z hokejistů. Jejich „protistátní rozpravy“ slyšel někdo, kdo je nahlásil na vyšší místa. A tak už v devět hodin večer do restaurace zamířili příslušníci StB a všechny hokejisty si odvedli. 

V následujících dnech byli zatčeni i ti členové hokejové reprezentace, kteří v hospodě vůbec nebyli – kupříkladu brankář Bohumil Modrý, který byl na dovolené a navíc už ani nefiguroval v národním hokejovém týmu. Tento sportovec se nakonec stal tou největší obětí vykonstruovaného procesu, komunisté ho neprávem označili za hlavu údajného spiknutí. Žádné spiknutí hokejistů ovšem neexistovalo. Komunisté se pravděpodobně domnívali, že hráči hodlají emigrovat, a vykonstruovaným procesem jim v tom zabránili, a tím i mezinárodní ostudě. Někdy se hovoří také o tom, že celou akci nařídili soudruzi z Moskvy, protože se snažili zbavit konkurence sovětských hokejistů. 

Všichni zatčení hokejisté byli vězněni v tzv. Domečku na pražských Hradčanech. V domě s rozkošným názvem se paradoxně nacházela ta nejhorší vyšetřovací věznice estébáků, kteří zde naprosto nevinné sportovce krutě mučili. K běžně využívaným vyšetřovacím metodám zde patřilo fyzické i psychické týrání, vystavování vězňů zimě, hladu či nedostatku spánku, samozřejmostí bylo bití, škrcení nebo topení zadržovaných osob. Československá hokejová reprezentace v Domečku zažívala mučení po několik měsíců.

Teprve 6. října roku 1950 začal soudní proces s hokejisty, který byl režimem vykonstruovaný. Sportovci byli obviněni z velezrady a špionáže, čehož se vůbec nedopustili. Přesto si u soudu vyslechli přísné tresty. Původně zamýšlené doživotní tresty nakonec nebyly vyřčeny, byly ale vysoké. Nejpřísnější rozsudek padl v případě již zmíněného Bohumila Modrého. Rodák z východočeského města Lanškrouna, výborný hokejový brankář (ve své době nejlepší v celé Evropě), byl odsouzen na 15 let odnětí svobody. Vězněn byl v Praze na Pankráci, v Plzni na Borech a nějaký čas byl nasazen v uranových dolech. Roku 1955 byl propuštěn, a to ve velmi špatném zdravotním stavu. Ten se nadále zhoršoval a roku 1963 zemřel ve věku pouhých 46 let. Jeho předčasný skon mělo nepochybně na svědomí kruté věznění spojené s těžbou radioaktivní rudy. Jako politický vězeň byl Modrý rehabilitován roku 1968.