ROZHOVOR | Legendární stíhač František zemřel před 80 lety. Byl král nebe i hospodský rváč, říká historik Rajlich

Vymyká se zažité představě, podle níž musí být hrdina vzorný a jeho osud obestírá patos. České letecké stíhací eso Josef František mělo sice výtečnou morálku, ale na disciplínu si nepotrpělo. Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu, kde zastává funkci ředitele historicko-dokumentačního odboru, se domnívá, že velikánům škodí, když je provází pověst nedotknutelných až svatých. „Nikdy nepřestanu tvrdit, že onen patos a snaha dělat z hrdinů superhrdiny bez jakýchkoli vad, jim ve skutečnosti velmi škodí. Stanou se z nich neosobní kamenné sochy, které lidé míjejí lhostejně, bez povšimnutí, protože na nich opravdu není nic zajímavého a hlavně lidského. S někým takovým se těžko ztotožníte, protože ani my nejsme bez chyb,“ předkládá svůj pohled historik, který byl loni prezidentem Milošem Zemanem vyznamenán Medailí Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Rajlich tvrdí, že kdyby pilot nelétal s Poláky v jejich 303. stíhací peruti, ale s Čechy, nemusel se vůbec prosadit. „Slovo kdyby nemám moc v lásce. Přesto lze důvodně předpokládat, že pokud by Josef František sloužil u některé z československých perutí, nikdo by mu jeho nedisciplinovanost nejspíše netrpěl,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz prezident České komise pro vojenské dějiny CIHM.

Rodák z Otaslavic odmítal létat ve formacích, od nichž se odpojoval, aby sám útočil proti nepřátelským letadlům. Často tak čelil i velké přesile. Osamocený boj, který Poláci překřtili na metodu Frantiszka, Britové lone wolf, tedy osamělý vlk, i Františkovo chování, však začínalo být vážným problémem. „Podlamovalo totiž disciplínu v peruti. Bylo to nakažlivé. Velitel peruti Witold Urbanowicz tak z Čecha udělal hosta peruti a host si leccos může dovolit,“ vypráví Rajlich, jak Poláci vyřešili problém s neukázněným Čechem.

Polský spisovatel Arkady Fiedler ve své knize Dywizjon 303 o odpojování Františka, jemuž v roce 2015 prezident propůjčil nejvyšší české vyznamenání Řád bílého lva, napsal: „Byla to jeho mánie, tiché šílenství, nepřemožitelná nemoc, neodbytné nutkání.“ Vojenský letecký historik Rajlich u českého hrdiny v boji s nepřítelem vyzdvihuje jeho odvahu a chladnokrevnost. „Byl přesvědčen o tom, že když bude za německým bombardérem co nejblíže, němečtí stíhači budou váhat se střelbou, aby nezasáhli také bombardér. To tedy chce opravdu obrovskou dávku chladnokrevnosti,“ je přesvědčený expert, který vystudoval historii na Filosofické fakultě UK v Praze, a objasňuje tak, proč za čtyři týdny byl schopen sestřelit sedmnáct letadel Luftwafe, anebo proč v jediný den zneškodnil německou stíhačku i bombardér. Uctívaný je dodnes. Na počest 80 let od bitvy o Británii a zároveň od pilotovy smrti se Josefu Františkovi dostalo pocty v podobě toho, že jeden z Hawkerů Hurricane nově nese označení stroje, s nímž létal.

Rajlich, který se osobě Josefa Františka věnoval mimo jiné v knihách Na nebi hrdého Albionu, Esa na obloze a v samostatné knižní biografii, jež vyšla česky s názvem Josef František a podtitulem Pokus o pravdivý příběh československého stíhače, marně pátral, co zapříčinilo jeho smrt. I když se ví, že 8. října 1940 při návratu z bojové mise havaroval v 09.40 v Cuddington Way v Ewellu v hrabství Surrey a v nízkém letu při sudovém výkrutu zavadil koncem křídla o zem. Letoun se převrátil a okamžitě vzplanul. Poláci tvrdí, že se tradičně od formace odpojil a letěl se se stíhačkou předvádět nad domem své slečny, kterých mimochodem měl v Anglii několik. „Vyloučit nelze žádnou z uváděných možností. Polská verze má svou logiku. Ale jestli opravdu dělal letecký den pro svou girlfriend a nezvládl akrobacii, to už se asi nedozvíme. Určitě bych k tomu ale dodal, že svou roli mohla sehrát i únava a nervové vyčerpání z dosavadní intenzívní bojové činnosti, což mu mohlo oslabit reflexy,“ soudí předseda redakční rady čtvrtletníku Historie a vojenství.

Josef František zemřel pouhý den po 26. narozeninách. Nemohl v jeho úmrtí hrát roli i alkohol, protože se na jejich počest mohl třeba napít? „To je relevantní domněnka, také mě to kdysi napadlo. Vyloučit to nemůžeme, ale ani potvrdit,“ říká Jiří Rajlich a dodává. „Nepochybně byl největším českým hrdinou bitvy o Británii.“

ČECH S BUJNOSTÍ ROMANTIKŮ I ŽÁREM STŘEDOVĚKU

Pane doktore Rajlichu, jak si jako vojenský historik vysvětlujete, že se do armády vůbec dostal člověk typu Josefa Františka, který měl velké problémy s kázní? Předpokládám, že dnes by typ rváče, jakého představoval, byl z ní propuštěn.

Takoví lidé se dostávají do armád všude na světě. Vždycky ale záleží na velitelích, kteří dokáží i problémového vojáka usměrnit tím žádoucím směrem. Polský spisovatel Arkady Fiedler ve své knize Dywizjon 303, vydané poprvé ještě za války, věnoval Františkovi celou kapitolu. Jeho naturel charakterizoval takto: „Ten opovážlivý Čech se lišil od všech lidí našich časů. Měl bujnost romantiků, žár středověku, byl jako vulkán soptící lávu, ovšem ne tam, kde to lidé očekávají. Měl svá vlastní úbočí a své vlastní stezky. Takových je dnes málo. Takoví buď umírají jako desperáti, nebo se stanou hrdiny. Josef František se stal hrdinou.“ Myslím, že to vystihl přesně.

Je možné, že právě neposlušnost z něj udělala elitního stíhače, který se svým strojem Hurricane Mk.I sestřelil od 2. září do 30. září 1940 během bitvy o Británii sedmnáct letadel Luftwaffe?

Neposlušnost k vysokému počtu sestřelů rozhodně nestačí. Je potřeba mít dobrý a spolehlivý stroj a v něm schopného a nebojácného pilota, jemuž to musí dobře takticky myslet, rychle i přesně střílet a přitom dávat pozor, aby ho někdo přitom „nesejmul“ zezadu. A musí zvládnout všechny tyto věci najednou. Františkovy zmíněné vlastnosti a schopnosti nescházely.

Seržant František létal v polské 303. stíhací peruti Royal Air Force (RAF) a nikoli s českými piloty, neboť naši velitelé by mu špatnou disciplínu netolerovali. Odmítal létat ve formacích, od nichž se odpojoval, aby mohl napadat Němce.

Františkova služba u 303. polské peruti RAF nespadla z nebe. Byla vlastně pokračováním kontinuálního procesu, který začal již v červenci 1939. Tehdy se už chystal odplout z polského přístavu Gdyně do Francie, jako většina ostatních československých letců. Spolu s několika dalšími se však na poslední chvíli nechal přesvědčit polskými náboráři, aby zůstal v Polsku a vstoupil do polského letectva. V jeho řadách prožil nešťastnou polskou kampaň, dramatickou evakuaci přes Balkán a Střední východ do Francie. A po jejím pádu se ocitl ve Velké Británii, kde i nadále setrval v řadách polského letectva. Za ten mimořádně dramatický rok, který s Poláky prožil, se s nimi sžil natolik, že chtěl v jejich řadách pokračovat i nadále. Je dost důvodů si myslet, že mu Poláci byli mentalitou bližší. Ostatně, nebyl jediný od 303. peruti, který se s disciplínou za letu příliš nebratřil.

Čím si vysvětlujete, že Poláci jej do svých služeb vzali a jeho excesy jim nevadily? Je zajímavé, že Františkův polský velitel 303. stíhací perutě (RAF) Witold Urbanowicz o něm řekl, že jeho zajímavá individualita mu imponovala, neboť neměl rád stereotypní lidi a rodák z Otaslavic mu připomínal lovce chodící po vlastních stezkách.

Ano, tak jej skutečně zhodnotil. Witold Urbanowicz byl podle všeho dobrý psycholog. Ostatně před válkou strávil delší čas jako instruktor a velitel pilotních žáků. Věděl, jak s nimi pracovat. Věděl i jak na Františka. Dá se říci, že na sebe měli štěstí.

Proč se vůbec odchyloval od ostatních, máte pro to nějaké vysvětlení? Poláci tento způsob boje nazývali metoda Frantiszka, Britové lone wolf, tedy osamělý vlk.

Nekázeň ve vzduchu, v jeho případě sklon bojovat nezávisle na své peruti, na svou vlastní pěst, nepřišla hned. Když jsem zkoumal dobová bojová hlášení, tak ještě na počátku bojů se snažil být disciplinovaný. Zdá se, že teprve ve druhé polovině září vystoupil do popředí onen individualistický rys jeho taktiky. Patrně však nikoli výhradně. Nejpravděpodobněji kombinoval létání a boj ve skupině s individuálními akcemi, které později zcela převážily.

Prostě si nemohl pomoci. „Byla to jeho mánie, tiché šílenství, nepřemožitelná nemoc, neodbytné nutkání,“ píše o těch jeho „odskocích“ již zmíněný Arkady Fiedler. „Nešlo u něho jen o ctižádostivost, aby porazil co největší počet nepřátel. Bylo to něco hlubšího, co tkvělo ve Františkově povaze. Dobrý kumpán u skleničky, kamarád za všech okolností a při každé příležitosti, k děvčatům vždy pozorný a nesobecký, avšak ve vzduchu se musel vyžívat sám, samojediný. Tam neuznával společnost, nesnášel omezování, tam odhazoval všechna pouta. Ve výšce byl takový, jací bývají mohutní orlové. Sám, dravě a závistivě střežil prostor. Nechtěl se s nikým dělit. Ani o vzduch ani o vítězství.“

Jenže Františkovo chování však začínalo být vážným problémem. Podlamovalo totiž disciplínu v peruti. Bylo totiž nakažlivé. Velitel peruti stál před těžkým dilematem: má snad, aby čelil rozmáhající se anarchii, z jejího středu vyloučit tak znamenité eso, svého nejúspěšnějšího pilota, jímž se tolik chlubí před ostatními? Již se zdálo, že opravdu nebude jiného východiska, když se našlo řešení, které bylo pravda, poněkud „nestandardní“. Byl to nápad Witolda Urbanowicze. Neukázněného Čecha velkoryse jmenovali „hostem perutě“. Ovšemže neoficiálně, žádný takový statut de iure nikdy neexistoval. Každopádně všichni od polské peruti si oddechli. Host si může leccos dovolit a nemusí být vázán povinnostmi tak striktně.

Co způsobuje zvláště u Čechů zažitou představu, že hrdina musí být vzorný, bez skandálů a s oblibou o něm vytváříme jakýsi patos?

Vámi zmíněný letitý stereotyp můžeme vysledovat už od dob habsburské monarchie. Pak pokračoval ne zcela kritickým obdivem k některým našim hrdinům, především legionářům v meziválečném období. A nakonec hypertrofoval do těžko snesitelných rozměrů v době vlády jedné strany. Ta ovšem preferovala jen ty hrdiny, kteří pro ni byli politicky přijatelní, nebo byli už mrtví. Ti se bránit nemohli. Třeba takový kapitán Otakar Jaroš, který padl u Sokolova, by se jistě velmi divil, jakou z něj učinili komunisté ikonu. Přitom to byl voják republiky par excelence, věrný masarykovským ideálům, který s komunisty nikdy nechtěl mít nic společného. A je doloženo, že členové komunistické buňky u československé jednotky v SSSR jej měli za „reakcionáře“.

Nikdy nepřestanu tvrdit, že onen patos a snaha dělat z hrdinů superhrdiny bez jakýchkoli vad, jim ve skutečnosti velmi škodí. Stanou se z nich neosobní kamenné sochy, které lidé míjejí lhostejně, bez povšimnutí, protože na nich opravdu není nic zajímavého a hlavně lidského. S někým takovým se těžko ztotožníte, protože ani my nejsme bez chyb.

SESTŘELIL DVA STROJE, NOUZOVĚ PŘISTÁL A ŠEL SE BÍT S POLICISTY

Mýtus glorioly, která často kolem letců panuje, zbořil už zmíněný velitel Urbanowicz, když prohlásil: „Smyslem života mých letců za války byl vedle boje hned na druhém místě sex.“ Je dobře, že se letci prezentují jako obyčejní lidé?

Jak už jsem řekl, je to dobře, je to velmi žádoucí.

Před čtyřmi lety jste s polským badatelem Piotrem Sikorou zjistili, že se 9. září 1940 porval v Brightonu v jedné z hospod a všechny štamgasty seřezal. Jak jste na tuto kapitolu z Františkova života přišli?

Sice štamgasty seřezal, ale také dost úderů od nich sám schytal. A to hlavně od zasahujících policistů. Abych zodpověděl váš dotaz, jak se na epizodu přišlo, odpovím, že náhoda přeje připraveným.

Na počátku stál pan Stuart Wren, žijící na penzi v Bristolu. Když se před několika lety probíral pozůstalostí svého zemřelého otce, který byl za války policistou, vypadla na něj skupinová fotografie, na jejíž zadní straně stál samozřejmě anglicky následující text: “Český pilot přidělený polské peruti sestřelený v letecké bitvě nad Brigtonem v září 1940. Předtím sestřelil německý Heinkel a Messerschmitt… Tento letec pilotoval Hurricana, s nímž nouzově přistál na zelném poli.“

Zmíněná fotografie, pořízená před radnicí v Brightonu, obložené pytli s pískem, zachycuje sedm mužů. Jsou to zdejší policisté a mezi nimi pilot v uniformě RAF s poněkud provinilým výrazem v tváři, se seržantskými páskami na rukávu a s odznakem československého polního pilota na kapse saka. Bez jakýchkoli pochyb jde právě o Josefa Františka.

Provinilý, nadto ještě ne zcela čilý výraz v tváři leteckého hrdiny měl svůj důvod. Předchozího večera, krátce potom, co byl sám sestřelen a vyvázl z nouzového přistání u Brightonu, udělal chybu. Namísto toho, aby se odebral zpátky na své letiště, zamířil do jednoho z brightonských ´pubů´. Pil nemírně a následně se zapletl do hospodské rvačky. Nakonec tedy museli zasáhnout místní strážci pořádku. O tom, jak se vše seběhlo, vyprávěl Geoffrey Wren, tehdy mladý policejní konstábl, svému synovi Stuartovi a ten následující příběh převyprávěl zhruba takto:

“Předchozího večera přišlo na policejní stanici hlášení o nějakém vážném pozdvižení v místní hospodě. Mého otce, tehdy mladého policistu, tam poslali, aby to vyšetřil. Když tam dorazil, našel všechny místní u jednoho konce baru a na té druhé stál velice opilý a hrozivě bojovně vyhlížející muž v uniformě RAF. Když byl ´požádán, aby se zklidnil´, bylo zřejmé, že ten voják nejenže neumí anglicky, ale kromě toho vůbec nemá v úmyslu chovat se jakkoli tiše. Můj otec ho tedy zatkl pro opilství a výtržnictví a chtěl ho odvést na stanici. Ale rozpoutal se boj. Otec vzpomínal, že jednu chvíli se s ním kutálel po zemi a pak mu hlavu otloukl o kamenný obrubník, což ho ve finále skutečně trochu zklidnilo.

Nakonec ho dostal nahoru do schodů vedoucích na staniční příjem. Voják, který se zdráhal jít dál, pak musel být doslova protlačen dolů po schodech přes dvoukřídlé dveře, až nakonec přistál tváří k zemi před službukonajícího seržanta.

Strávil noc v cele a následujícího dne, jakmile příslušníci jeho peruti byli schopni vše přeložit a identifikovat ho, byl propuštěn. Když byl pořizován zápis, vše již bylo odpuštěno, podali si ruce a rozešli se v tom nejlepším. Výše uvedená fotografie byla pořízena ´ráno po´.

Abych to tedy uzavřel: pořád je co objevovat. Jen je potřeba být připraven.

Co podle vás způsobilo Čechovu agresi? Mohla ji vyvolat skutečnost, jak už jste uvedl, že předtím sestřelil nacistickou stíhačku Me-109 i bombardér He-111, a musel s prostříleným strojem přistát na zelném poli anebo nemístná poznámka tamního hosta? Je zřejmé, že musel být frustrovaný.

Musel být především vyčerpaný. Měl za sebou těžký boj, možná ten vůbec nejtěžší. Sestřelil dva Němce a sám málem přišel o život. Rozstříleli mu stroj, který se mu se štěstím podařilo posadit na břicho na anglickém pobřeží u Brightonu. Nejspíš měl nervy na pochodu, chtěl to srovnat nějakým panákem v místní hospodě, někdo ze štamgastů něco utrousil, František anglicky uměl jen pár slov a v tu ránu se z něj stal onen „vulkán soptící lávu,“ jak o něm kdysi psal Arkady Fiedler. Prostě skončilo to rvačkou a nocí strávenou v policejní cele.

Zmínil jste, že po noci strávené v policejní cele se cítil dost provinile a je to vidět na snímku, na kterém je zachycen s policisty, s nimiž se předtím porval. Jak je možné, že bezpečnostní složky stály o to, aby se s násilníkem vyfotografovaly?

V době pořizování oné fotky, tedy následujícího rána, z hrdiny leteckých bojů již alkohol vyprchal a spolu s ním i touha po vendetě. Také policisté jsou evidentně v dobré náladě. Vše z minulé noci je zapomenuto. Věc brali sportovně.

Řekl vůbec František při eskortě na mateřskou leteckou základnu v Northoltu, že před incidentem v hospodě sestřelil stíhačku a bombardér?

Napsal o tom hlášení, dokonce dvě: jedno oficiální anglické, druhé směsicí polštiny a češtiny do perutní kroniky. Obě jsou dochovaná a oproti jiným Františkovým hlášením jsou i docela podrobná. Jen v nich „zapomněl“ zmínit onu dohru v ´pubu´ a noci strávené v policejní cele. V hlášení se omezil jen na to, že policisté se k němu „chovali velmi mile“, že mu “nečinili žádné potíže“, že ho „lidé dokonce fotografovali“ a že je jim „velmi vděčný za laskavost, kterou mu všichni projevovali.“

Dost jsem se při čtení bavil.

KAPITÁN JEJ OZNAČIL ZA NEJVĚTŠÍHO HRDINU BITVY O BRITÁNII

Můžete nastínit, čím stíhač František vynikal, co bylo jeho největší předností?

Za prvé byl velmi odvážný a chladnokrevný zároveň. Nebál se jít „až na tělo“, do bezprostřední blízkosti nepřítele, a to bez ohledu na to, že se na něj zaměřili střelci napadených německých bombardérů, nebo že se za ním ženou nepřátelské stíhačky. Byl přesvědčen o tom, že když bude za německým bombardérem co nejblíže, němečtí stíhači budou váhat se střelbou, aby nezasáhli také bombardér. To tedy chce opravdu obrovskou dávku chladnokrevnosti. Za druhé: o jeho střeleckém umění se vyprávěly zkazky. K jeho přednostem patřila palba z nevýhodného úhlu, střelba s opravou či předstihem (deflection shooting) „Taková střelba je velmi obtížná, ale může souboj překvapivě rozhodnout, jestliže ji pilot ovládá,“ napíše o Františkovi jiný účastník Bitvy o Británii, pozdější generálporučík Ing. František Fajtl. „František uměl střílet z každé pozice a také si toho byl dokonale vědom. Mimochodem, válka potvrdila skutečnost, že vynikající piloti bez přesné a odvážné střelby se nikdy nestali esy, a naopak průměrní piloti s bystrým okem a precizní muškou se jimi stali. František patřil do třetí kategorie - byl mistrem v pilotáži a současně výborným střelcem...“

Která jeho akce vás nejvíce zaujala?

Asi právě ta letecká bitva, kterou svedl onoho 9. září 1940 nad jižní Anglií. Sestřelil v ní dvě nepřátelská letadla, sám byl sestřelen a nakonec po divoké rvačce skončil v policejní cele. Za pár hodin toho stihl docela dost. A vlastně ho to i pěkně charakterizuje.

Kapitán Witold Źyborski, pobočník velitele 303. polské perutě RAF, o českém pilotovi uvedl: „Byl to pilot, jaký ještě neexistoval... a již nebude existovat. Sám se pouštěl do souboje s přesilou, létal sám, zákeřně přepadal Němce. Byl nejlepším střelcem, co stisk spouště kulometů, to sestřelený Němec. Byl to největší hrdina v bitvě o Anglii,“ je napsáno ve vaší knize Na nebi hrdého Albionu. Lze k tomuto hodnocení ještě něco přidat?

Těžko k tomu něco dodávat. Těch superlativů na jeho adresu bylo z různých stran vysloveno ještě více, skutečně mnoho. Podstatné je, že to bylo od kompetentních lidí, kteří věděli, o čem a o kom mluví, protože Josefa Františka osobně znali. Úkolem historika je tato svědectví vyhledat, zhodnotit a předat čtenáři. Aby k tomu cokoli dodával, je naprosto zbytečné.

Na počest 80 let od bitvy o Británii a zároveň od pilotovy smrti se Josefu Františkovi dostalo pocty v podobě toho, že jeden z Hawkerů Hurricane nově nese označení stroje, s nímž létal. Co tomu říkáte a nevadí vám, že návrháři zkomolili jméno z František na polsky znějící Francisek?

Britští muzejníci jeden z hrstky dosud letuschopných Hurricanů opatřili právě markingem někdejšího Františkova stroje. Že zkomolili jeho jméno, na tom tak nezáleží, každý ví, o koho jde. My ta jejich také komolíme.

Mimochodem, není to poprvé, co se Františkovi dostalo takové pocty. Učinili tak stejně v případě jiného Hurricanu už před třiceti lety, u příležitosti 50. výročí bitvy o Británii. Britové nezapomínali a nezapomínají. Battle of Britain je jejich velký příběh. A v tom příběhu hrají Češi a Poláci docela velkou roli.

Našel jste v historii RAF podobného podivína, jako byl František? Četl jsem, že se mu podobal Kanaďan George Beurling, ale kdo z Čechů byl stejně problémový?

„Buzz“ Beurling, který se proslavil při letecké obraně Malty, byl úplně stejný typ, jako Josef František. Nejen nedisciplinovaností a svéhlavostí, ale i tou schopností přesné „deflection shooting“. Pokud jde o jiné české piloty, problémových jedinců bychom našli spousty. Nikdo však nedosáhl takového věhlasu, jako Josef František.

Ale obecně vzato čeští piloti, zvláště pokud sloužili pod českými veliteli, byli velmi disciplinovaní. Sami britští velitelé byli v roce 1940 udiveni někdy až železnou kázní panující u československých perutí. A nesmlouvavostí jejích českých velitelů, kteří měli opravdovou autoritu, která nebyla postavena jen na jejich hodnosti. Slovo kdyby nemám moc v lásce. Přesto lze důvodně předpokládat, že pokud by Josef František sloužil u některé z československých perutí, nikdo by mu jeho nedisciplinovanost nejspíše netrpěl.

Fakt, že Josef František sloužil z vlastní vůle s Poláky, bylo do jisté míry jeho štěstí. Nejen proto, že byl cizincem, ale i proto, že „udatní, romantičtí a individualističtí“ Poláci, jak o nich mluvil letecký maršál Sholto Douglas, měli podle všeho daleko větší pochopení pro disciplinární prohřešky. Naturelem mu byli bližší, nežli „racionální a spolehliví“ Češi, kteří se vyznačovali svým „dobrým smyslem pro týmovou práci,“ jak je hodnotil tento vyšší britský velitel, který za války velel jak Polákům, tak i Čechům.

POLÁCI TVRDÍ, ŽE ZA JEHO SMRTÍ STOJÍ FRAJEŘINA KVŮLI SLEČNĚ

Dodnes není známé, co zapříčinilo jeho smrt, i když se ví, že 8. října 1940 při návratu z bojové mise havaroval v 09.40 v Cuddington Way v Ewellu v hrabství Surrey a v nízkém letu při sudovém výkrutu zavadil koncem křídla o zem, letoun se převrátil a okamžitě vzplanul. Vy jste prověřoval všechny možné příčiny havárie, ale jednoznačný názor na to, co se stalo, nemáte. Poláci tvrdí, že se tradičně od formace odpojil a letěl se se stíhačkou předvádět nad domem své slečny, kterých mimochodem měl v Anglii několik. Je možné s Poláky souhlasit?

Vyloučit nelze žádnou z uváděných možností. Polská verze má svou logiku. Ale jestli opravdu dělal letecký den pro svou girlfriend a nezvládl akrobacii, to už se asi nedozvíme. Určitě bych k tomu ale dodal, že svou roli mohla sehrát i únava a nervové vyčerpání z dosavadní intenzívní bojové činnosti, což mu mohlo oslabit reflexy. Tajemství svého skonu si s sebou vzal do hrobu. Leží na hřbitově polského letectva v Northwoodu u Londýna.

Ale i takové věci jako záhadné okolnosti smrti patří k leteckým legendám.

Když se pozorně podíváme na datum narození a úmrtí, zjistíme, že den předtím měl šestadvacáté narozeniny. Nemohl v jeho úmrtí hrát roli i alkohol, protože se na jejich počest mohl třeba napít?

To je relevantní domněnka, také mě to kdysi napadlo. Vyloučit to nemůžeme, ale ani potvrdit. Prostě s jistotou to nevíme. Abstinent rozhodně nebyl, ale žádný z jeho současníků nějaký bujarý večírek nezmiňuje. Obecně vzato se však tehdy nepilo tolik, jak někdy bývá líčeno. Alespoň ne, když měl být pilot druhý den ve službě od rána.

Je něco dalšího, po čem v souvislosti s ním bádáte či prověřujete?

Už delší čas mám takříkajíc „rozhozené sítě“ a doufám, že se do nich chytí nějaká indicie, která by pomohla objasnit ten jeho záhadný konec. Jsem ale v pozici detektiva, který vyšetřuje osmdesát roků starý incident. Svědkové jsou po smrti. Většina stop zahlazená. Doufám, že ne úplně všechny. Když na něco přijdu, určitě si to nenechám pro sebe.

Vy jste o Františku napsal knihu s příznačným názvem Josef František. Vedly vás k tomu důvody, že o pilotovi koluje řada nepravd?

Nepravd, které přerostly v mýty a legendy. Podobně jako je tomu v případech mnohých dalších členů „air war high society“ i jeho postava v minulosti zlákala četné novináře, publicisty i pamětníky, aby vyprávěli o jeho krátké, ale oslnivé životní dráze. Do pravdy, podložené věrohodnými podklady, zamíchali své i cizí dohady a názory, a tak není divu, že líčení Františkových životních osudů lemují četné mýty a legendy. Vedle jiného třeba o tom, že již v Polsku v září 1939 sestřelil tři nepřátele a dalších jedenáct pak ve Francii v květnu či červnu 1940. S oněmi sedmnácti z následné bitvy o Británii by to tak dělalo dohromady 31 sestřelů v průběhu jednoho roku. To by z něj činilo s přehledem nejúspěšnějšího spojeneckého stíhače prvního roku války.

Nejsou to však mýty a legendy jediné. S tak obrovským časovým odstupem ovšem nebylo snadné zjistit jejich původ a ne vždy je možno je bezpečně uvést na správnou míru. Některé možná vznikly ještě za jeho života. A jestliže u jejich zrodu nestál on sám, zřejmě nikdy neměl potřebu je nějak vyvracet či uvádět na správnou míru. Každopádně na to, že mu lakomý osud vyměřil pouhých 26 roků a jeden den života, není těch legend, mýtů i obyčejných omylů z per jeho současníků či pozdějších životopisců zrovna málo.

Před deseti lety jsem vydal jeho biografii. Vyšla v několika jazycích: anglicky u nakladatelství Mushroom, polsky v nakladatelství Stratus a u nás v nakladatelství Svět křídel – tam pod názvem Josef František. Pokus o pravdivý příběh československého stíhače.

S těmi „Františkovskými“ legendami a mýty jsem se v ní pokusil vyrovnat jako odchovanec pozitivistické historiografie. Především jsem však chtěl vyprávět příběh činorodého a nespoutaného mladého muže i vynikajícího letce. Stíhacího pilota, který sice občas své velitele dováděl k zoufalství, ale když zmáčkl spoušť, tak jen zřídkakdy minul svůj cíl.

Jak by podle vás dopadl, kdyby nezahynul? Soudím, že pokud by se vrátil do vlasti, měl by po únorovém převratu s komunisty velké problémy...

Je na místě předpokládat, že s největší pravděpodobností by dopadl úplně stejně. Po únoru 1948 byli „západní“ letci postiženi plošně, jako celek.

Byl neposlušný pilot opravdu největším hrdinou v bitvě o Británii, jak tvrdil kapitán Witold Źyborski? Dodnes je uctíván, vždyť na hřbitově v Northwoodu, kde je pochován, jsou na jeho hrobu vždy čerstvé květiny.

Jestli byl největším hrdinou v bitvě o Anglii, na to nejsou žádná měřítka. I když počet sestřelů by jej k tomu do jisté míry kvalifikoval. Ale to by se mohli urazit příslušníci jiných národů, které se na ní podílely. Největším českým hrdinou ´bitvy´ ale nepochybně byl.