Maturitní zkoušky mají v Česku stovky let starou historii. Skládaly se i z latiny a řečtiny

Maturitní zkoušky se zrodily počátkem 19. století v tehdy moderním pruském školství. Právě to bylo inspirací v roce 1849 při vzniku tzv. Exner-Bonitzových reforem v rakousko-uherské monarchii, které mimo jiné zahrnovaly i povinnost skládání závěrečných zkoušek na gymnáziích. Tehdy maturity absolvovali výhradně studenti gymnázií, což byly jediné školy připravující ke studiu na univerzitách i na výkon úřednických profesí. Maturitní vysvědčení také sloužilo jako doklad k přijetí na vysoké školy, přijímací zkoušky se na ně nedělaly. 
 
Ve svém počátku byly maturitní zkoušky velice náročné a skládaly se z písemné a ústní části. Maturovalo se z mateřského jazyka (zkouška z literatury a slohová práce), z latiny a řečtiny (překlad textů a gramatika), z matematiky, zeměpisu, přírodních věd a dějepisu. Na průběh zkoušek dohlížela maturitní komise složená ze zemských školních inspektorů, ředitelů gymnázií a vysokoškolských profesorů. Zpočátku museli studenti skládat závěrečné zkoušky ze všech výše uvedených předmětů, postupem času mohla být ústní zkouška prominuta v případě, že měl student po celou dobu studia v daném předmětu alespoň chvalitebný prospěch. 
 
V roce 1908 provedl tehdejší ministr kultu a vyučování Gustav Marchet výraznou reformu školství, která se podstatně týkala také maturitních zkoušek. Maturity byly nově zavedeny i na dalších typech středních škol, zároveň se ale staly méně náročnými. Omezen byl rozsah povinných předmětů pro ústní zkoušky a zjednodušily se zkoušky písemné. Na některých typech škol například vymizela písemná zkouška z matematiky. Z tohoto předmětu se však nadále musela skládat zkouška ústní. Již nebylo cílem zajistit u studentů ty nejvyšší předpoklady pro studium na univerzitě, ale spíše ověřit znalosti získané během středoškolského studia. 
 
Maturitě se oficiálně říkalo „zkouška dospělosti“, dnes se tento výraz využívá hovorově. Reforma z roku 1908 změnila způsob hodnocení. Na „vysvědčení dospělosti“ se tehdy neobjevovaly známky, ale tři klasifikační stupně – prospěl s vyznamenáním, všemi hlasy nebo většinou hlasů. Úspěšně odmaturovat mohl i ten student, který z jednoho předmětu zkoušku nesložil, ale u ostatních uspěl na výbornou.  

V časech Protektorátu Čechy a Morava se při maturitách kladl větší důraz na zkoušky z německého jazyka a německých dějin. V roce 1942 bylo ministerským výnosem stanoveno, že o výsledku zkoušky rozhoduje výhradně předseda maturitní komise (po možné poradě s přísedícími). Celkové hodnocení objevující se na maturitních vysvědčeních se rozšířilo o dva stupně - nově platilo: prospěl s vyznamenáním, dobře, uspokojivě, prospěl a neprospěl. 
 
Po druhé světové válce, na konci května 1945, vstoupil v platnost nový ministerský výnos, který maturitu z německého jazyka a německých dějin rušil. O rok později přibyla maturitní zkouška z ruštiny. Roku 1948 se z povinných maturitních předmětů vyřadila matematika. Stále častěji se bral v potaz spíše než znalosti a vědomosti studenta jeho kádrový profil. Maturitní zkouška měla být také přístupnější dělnickým třídám, a tak se stávala jednodušší a jednodušší. Dříve prestižní zkouška, kterou skládali jen ti nejinteligentnější studenti, tak ztrácela na své úrovni. 
 
V 50. letech minulého století se povinně maturovalo z českého a ruského jazyka, další dva předměty byly volitelné. Od roku 1967 se studenti mohli rozhodnout, zda budou maturovat z ruštiny nebo z matematiky. Všichni studenti psali slohovou práci z českého jazyka na stejné téma (poplatné režimu), které v den konání zkoušky oznámil v rozhlase ministr školství. Politického vlivu se maturity oprostily až po roce 1989.