Jaká byla Milada Horáková? Bojovala za právo žen i proti nacismu

Již během studia práv se Milada Horáková začala zabývat tzv. ženskou otázkou, tedy problematikou emancipace žen. Roku 1925 stála u zrodu právnické sekce Sdružení akademicky vzdělaných žen a stala se členkou Ženské národní rady. V čele zmíněné Ženské národní rady stála Františka Plamínková, jedna z nejvýznamnějších osobností ženského emancipačního hnutí u nás, která Horákové byla vzorem, a to nejen v boji za práva žen, ale také v boji proti nacismu. Františka Plamínková dokonce po obsazení pohraničí neváhala napsat dopis Adolfu Hitlerovi: „Jako poctivý demokrat považuji, pane kancléři, za svoji povinnost říci Vám s pevným přesvědčením, že proti vojenské převaze vždy nakonec „Pravda zvítězí“.“ Za svůj boj proti nacismu nakonec Plamínková zaplatila životem – dne 30. června 1942 byla gestapem popravena.

Milada Horáková prosazovala rovnoprávnost žen s muži, zároveň nechtěla ženám zabraňovat v plnohodnotném rodinném životě. Ženám zkrátka chtěla dopřát svobodnou volbu své seberealizace, zároveň upozorňovala na nutnost státní sociální podpory: „Nechť žena jde za zaměstnáním z vlastního rozhodnutí, z potřeby seberealizace a nikoli jen proto, aby muži pomáhala uživit rodinu. Chce-li se žena úloze mateřské věnovat zcela, pak je nezbytné ji sociálně a právně zabezpečit.“

Horáková také zdůrazňovala požadavek, aby ženy i muži dostávali za stejnou práci shodné finanční ohodnocení. Během svého působení v Ženské národní radě se aktivně zapojovala v odborech Žena v zákonech a veřejných řádech nebo Matka a dítě, kdy se snažila o prosazení práv svobodných matek a nemanželských dětí, stejně tak o prosazení nároku na výživné pro děti i jejich rozvedené matky. Stala se také předsedkyní Výboru pro volební právo žen a vypracovala pozměňovací návrh zákona o výživném. Jako jednatelka Ženské národní rady se po boku Františky Plamínkové účastnila celé řady přednášek a konferencí, kdy zdůrazňovala slova Tomáš Garrigua Masaryka, že se nejedná pouze o „otázku ženskou, ale lidskou“.

Stejně jako předsedkyně Ženské národní rady Františka Plamínková, tak i Milada Horáková se postavila do boje proti nacismu. Roku 1939 se i se svým manželem aktivně zapojila do domácího odboje. V tomto směru byla Horáková aktivní zejména v oblasti zpravodajské činnosti, kdy využívala i kontaktů získaných v Ženské národní radě. Bývalé členky také přiměla k zapojení do ilegálního odboje, a vznikly tak jakési regionální základny ženského odboje. Tato spolupráce s Ženskou národní radou nakonec vedla k zatčení manželů gestapem v létě roku 1940. Horáková tehdy putovala do věznice na pražském Pankráci, kde byla vyslýchána i za použití násilí. Následně byla přesunuta do Terezína, tam pomáhala na ošetřovně. Svým spoluvězenkyním dodávala odvahu, když říkala: „Já myslím, že máme-li na tomto světě co říci, že se domů vrátíme.“

V Terezíně strávila Horáková dva roky. V říjnu 1944 byla odsouzena k osmi letům vězení v Mnichově, ačkoliv původně byl navrhován trest smrti. Před tou tehdy unikla a později byla i se svým manželem osvobozena. K trestu smrti ji neodsoudili nacisté, ale nakonec komunisté. Popravena byla před 70 lety, dne 27. června 1950.