Na jedno se chodí odjakživa. Jak vypadala středověká krčma?

První krčmy se u nás objevily v 11. století, k jejich rozšíření došlo o století později. Z právního hlediska se rozlišovalo mezi dvěma druhy těchto zařízení – krčmami svobodnými a krčmami úročnými. Majiteli svobodných krčem se nejčastěji stávali rychtáři, kteří za provozování živnosti nemuseli odvádět vrchnosti poplatek. Ostatní majitelé za rok poplatek vrchnosti dávat museli. Krčmy stály ve městech i na vesnicích, u významných cest či na jejich křižovatkách. Vybavení ve všech podnicích bylo zhruba stejné, tvořily ho jednoduché stoly, dřevěné lavice a topeniště uprostřed velké místnosti. Prodávalo se zde pivo, víno a také jídlo. Krčmy lokalizované v blízkosti důležitých cest nabízely nejenom možnost občerstvení, ale také ubytování.

V dobových písemných pramenech nenacházíme detailnější zmínky o krčmách. Nejvíce informací máme k dispozici o hostincích, kde došlo k porušení zákonů. V krčmách mnohdy nacházeli zázemí zloději, kteří si právě zde sjednávali schůzky s překupníky kradeného zboží. Někdy zloději kradené věci dokázali prodat i samotnému majiteli hospody. Dochovaly se i záznamy dokládající skutečnost, že majitel podniku stál zároveň v čele organizované skupiny lapků, kterým pak poskytoval zázemí. Krčmáři spolupracovali také s pouličními prostitutkami, které si v krčmě i přivydělávaly. Krčma byla zkrátka místem, kde se mohli scházet sedláci, řemeslníci, vážení měšťané i lidé na samotném okraji společnosti. Také se zde velmi dařilo hazardním hrám.

Ovšem krčmy nebyly pouze místem pochybných existencí a střetu se zákonem. V případě, že ve městě chyběl prostor k zasedání radních či konání důležitých schůzí, plnila právě krčma tuto funkci. Někdy dokonce ve městě stála hospoda dříve, než budova radnice. Při dobrém moku v krčmě se také uzavíraly obchodní transakce nebo smlouvy. Stvrzení obchodu či uzavření smlouvy symbolizoval přípitek nazývaný „litkup“, kterého se zúčastnili i svědci. Těm se pak říkalo litkupníci. Tento zvyk se v poněkud pozměněné podobě dochoval dodnes, kdy k obchodním či pracovním schůzkám dochází na půdě restaurací nebo kaváren, třeba u sklenky vína.

Ve středověké krčmě bylo možné přijít do styku i s církevním prostředím. Dobové písemné prameny nás totiž informují o tom, že častými návštěvníky hospod byli faráři. Ti se zde však nutně nemuseli oddávat nezřízenému pití, hazardu nebo dokonce tělesnému hříchu, ale přišli tak blíže do styku s věřícími, což mohlo být pro obě strany prospěšné. Ovšem máme také dochované zprávy o opilých a sprostých duchovních, kteří do hospod chodili hrát karty nebo vrhcáby, tančit se ženami a pelešit se s prostitutkami.

Koho však ve středověkých krčmách prakticky nebylo možné potkat? Elity – tedy panovníky, aristokraty, nejzámožnější a nejváženější vrstvy tehdejšího obyvatelstva. Jenom v případě největší nouze sem zamířily nebo se zde dokonce ubytovaly. Mnohem větší komfort jim byl poskytnut u jiných zámožných a vlivných známých. Hostince ani nedisponovaly takovou kapacitou, aby ubytovaly nejenom větší počet osob, ale ani neměly dostatek prostoru k ustájení koní a zaparkování vozů.

Krčmy měly ve středověku zpravidla pevně stanovenou otevírací dobu. Dobová legislativa jasně definovala noční hodinu, po které musela hospoda zavřít. Ve vídeňském svatoštěpánském chrámu byl dokonce umístěn tzv. pivní zvon („pirglocke“), jehož zvonění symbolizovalo čas k uzavření hostinců. Kromě otevírací doby chodili radní kontrolovat, zda hospodští nenalévají „pod míru“. Za porušení obou nařízení hrozila pokuta. Poněkud volnou ruku měli krčmáři ve výběru podávaných pokrmů. Kontrolováno bylo pouze to, zda není v hostincích v postním období a v pátky konzumováno maso. Jistou zvláštností je také fakt, že v jedné hospodě byl k dostání pouze jeden druh piva, a to regionální. Z období 14. a 15. století pochází totiž mnoho zákazů dovozu cizích piv, zejména z důvodu omezení konkurence a podpory místních sladovníků a pivovarníků.

Již ve středověku se někdy v hospodách pilo tzv. „na sekeru“, tedy na dluh. Dodnes se dochovaly dobové záznamy dluhů pijáků, které byly následně vymáhány u soudu. Poměrně velké množství těchto sporů je např. doloženo ze středověkého Brna. Pro hostinského bylo velmi těžké dokázat, že mu někdo dluží peníze, protože byl jenom on sám považován za hodnověrného svědka. Ostatní přítomní z hostince nemohli podávat hodnověrnou výpověď, protože v době vzniku dluhu jistě nebyli ve střízlivém stavu. Dluhy vzniklými při hazardních hrách se soudy vůbec nezabývaly.