Na španělskou chřipku umíralo tolik lidí, že se nestíhalo pohřbívat

Také v našich zemích si španělská chřipka vyžádala tolik obětí, že se realitou staly přeplněné márnice. Mrtví se do nich někdy ani nevešli, a proto se těla kupila venku. Této situaci se ulevovalo rychlým pohřbíváním do masových hrobů. Zaznamenány byly také případy, kdy po oznámení úmrtí byl zemřelý z domácnosti vyzvednut až po několika dnech. Pohřební služby nestíhaly mrtvé někdy z domovů odvážet do márnic, a tento úkol tak plnili pozůstalí. Také se brzy po propuknutí epidemie objevil akutní nedostatek rakví, které musely nahrazovat třeba bedny rychle vyrobené z nouze ze starých prken a dveří nebo pouze z kartonu.

Hrobníci v polovině října roku 1918, kdy španělská chřipka řádila v plné síle, nestíhali pohřbívat mrtvé. Ze dne 15. října pochází z Prahy děsivá zpráva o tom, že na Olšanských hřbitovech čeká na pohřbení přes osmdesát mrtvol, kterým nemá kdo vykopat hrob. Některá těla byla pohřbena až po několika dnech, kdy už se začínala rozkládat. To v době šířící se nemoci představovalo značný hygienický problém. Dne 16. října se objevily zprávy o nedostatku rakví. Později byli městu přiděleni výpomocní truhláři a hrobníci. Roli hrobníků ale museli někdy plnit i vojáci. Dne 20. října hloubilo hroby na Olšanských hřbitovech 250 hrobníků, kteří pohřbili za jediný den téměř sto mrtvých! Desítky obětí nemoci musely být každým dnem uloženy do společných hrobů. Výjimkou nebylo, když vykopali hrob pro mrtvého pozůstalí, a to především z toho důvodu, aby nešťastník neskončil právě v masovém hrobě. Smutným faktem bylo vydělávání některých kopáčů na této zoufalé situaci, když si neváhali naúčtovat za vyhloubení hrobu nemalou částku. Pokud příbuzní oběti španělské chřipky nemohli hrob vykopat sami, zaplatili za to třeba sousedovi. Tak vznikl poměrně výnosný obchod v souvislosti s úmrtími na nebezpečnou chorobu.

Truhláře donutil vysoký počet umírajících k výrobě jednoduchých rakví, které by se daly nazvat spíše obyčejnými bednami. Rakve nebyly nijak zdobené – na to zkrátka nezbýval čas. Navíc se musely vyrábět vozy na odvoz rakví, těch byl rovněž nedostatek. Dřevo proto pochopitelně docházelo, a tak se rakve z nouze stloukaly třeba ze dveří či starých prken. V Praze byly uvedeny do provozu speciální železniční motorové vozy, které měly urychlit svážení mrtvol.

Již v dobách morových epidemií umíralo tolik lidí, že se nestíhalo pohřbívat. A španělská chřipka v tomto ohledu nebyla jiná. Můžeme jen doufat, že se podobná situace nebude opakovat.