Nejstarší kamenná stavba u nás se nachází na hradišti Budeč

Zbytky hradiště Budeč se nachází 17 km severozápadně od centra dnešní Prahy u obce Zákolany v okrese Kladno. Areál hradiště zaujal příhodnou ostrožnu v nadmořské výšce kolem 260 až 280 metrů, která ukončuje několik kilometrů dlouhé návrší, které se táhne od Brandýska k Zákolanům. Lokalita byla téměř ze všech stran přirozeně chráněná, doplněná ještě o opevnění v podobě valů a příkopů.

Že se jednalo o příhodné místo, dosvědčují i nedávno učiněné archeologické nálezy, které přinesly zjištění, že ostrožna byla osídlena již v období pravěku. Prvním archeologem, který Budeč zkoumal, byl už ve 40. letech 19. století Václav Krolmus. Dlouhodobý systematický archeologický výzkum Budče prováděli v 70. a počátkem 80. let 20. století Zdeněk Váňa a Miloš Šolle.

První výstavba opevnění spadá do časů knovízské kultury. Na zbytcích této pravěké fortifikace následně v 9. století vystavěli nové opevnění Slované. Od té doby započalo opět kontinuální osídlení lokality a její adaptaci na raně středověké hradiště.

Jeho základy nejspíše spadají ještě do časů knížete Bořivoje. Z písemných pramenů vyplývá, že v 10. století už Budeč patřila k hlavním opěrným bodům Přemyslovců. Zdá se, že za časů knížete Spytihněva a jeho nástupců zažívalo místní hradiště zlatý věk. Svědčí o tom i fakt, že se zde měl v mládí vzdělávat kníže sv. Václav.

Proč se vzdělával mladý kníže právě zde, není dodnes zcela jisté. Nejspíše se zde nacházelo vhodné, především církevní prostředí pro studium. To tehdy zřejmě probíhalo tak, že se kníže učil nazpaměť žalmy, které se zpívaly při bohoslužbách. Pak je před sebe dostal zapsané a tím se učil základům čtení. Následně mohl na dřevěné tabulky potažené voskem přepisovat písmenka, čímž se učil psát.

K výuce mladého Václava nejspíše docházelo v sousedství či přímo v rotundě sv. Petra a Pavla. Tu zde vystavěl již jeho strýc Spytihněv mezi roky 895 až 905. Rotunda i hradiště jsou tak dodnes neodmyslitelně spjaty se svatováclavskými legendami.

Absence písemných zmínek o Budči ve 12. století, kdy se nepřipomíná ani ve výčtu důležitých hradů ani nejsou jménem zmiňováni žádní hradní správci, výmluvně naznačuje, že zdejší hradiště už v tehdejší státní správě nehrálo roli. Osídlení pokračovalo ještě několik století, ale návrší se postupně vylidňovalo, až zbyly jen kostely se hřbitovem a zbytky valů.

Mladší kostel představoval jednolodní stavbu o rozměru přibližně 10×5 metrů s podkovovitou apsidou. Snad někdy ve 13. století byla k západnímu průčelí přistavěna věž. Podle archeologických náznaků byl kostel P. Marie vystavěn někdy ve 2. polovině 10. století. Na rozdíl od sousední rotundy však písemné prameny o stavbě tohoto kostela mlčí. Poprvé ho zmiňuje až kronikář Václav Hájek v 16. století. Za josefínských reforem byl roku 1786 kostel zrušen a po čase zbořen. Kamení bylo údajně počátkem 19. století použito ke stavbě blízké hřbitovní zdi. Obrys kostela dnes v trávě připomíná maketa základového zdiva.

Z celé raně středověké aglomerace se tak dodnes kromě náznaků opevnění dochoval pouze nejstarší kostel, rotunda zasvěcená původně pouze sv. Petru. Zdivo mírně nepravidelné kruhové stavby o průměru přes 8 m je z velké části původní. Jde o nejstarší dodnes stojící a funkční stavbu na českém území. Hranolová věž na severní straně přibyla někdy ve 2. polovině 12. století. Uvnitř se dochovala kamenná renesanční kazatelna s datem 1585. Přístavba sakristie pochází z roku 1663. Vnitřek kostela byl 2. srpna 1876 poškozen požárem a většina výzdoby včetně hlavního oltáře je tak novodobá. Nynější oltář vytvořil v letech 1926 až 1927 podle návrhu Štěpána Zálešáka řezbář František Vavřich.

Jedenáct století starý kostel sv. Petra a Pavla na Budči společně s hradištěm byly v roce 1958 zapsány jako kulturní památky, od roku 1962 jako národní kulturní památka.