Nevěra byla v minulosti častým jevem, rozvod byl však nepřípustný

V minulosti byly sňatky uzavírané z lásky spíše výjimkou. Také proto byl milostný poměr mimo manželství takřka běžným jevem. Mnoho mužů udržovalo vztah i s jinou ženou, než se svou manželkou. Jistě by bylo možné v dějinách zaznamenat i šťastná manželství, ovšem zejména dochované zprávy z 19. století svědčí spíše o opaku. Zejména ženy mnohdy ve zdánlivě harmonickém manželství trpěly. Známá kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová po svatbě prý „na tisíce slz vylila, na tisíce jich do srdce uzavřela a usmívavou tváří přikryla“. Nejinak tomu bývalo i v jiných manželstvích. Některé ženy se zmiňovaly o mužích hrubiánech, kteří střídají milenky a na svou manželku neváhají vztáhnout ruku.

Zatímco mužům byly milenky v minulosti prakticky povoleny, ženy za nevěru ve středověku, v raném novověku i v poměrně nedávném 19. století byly trestány. Žena se za to mohla dostat před soud a potrestána byla zpravidla i od svého manžela. Tomu bylo dokonce dovoleno nevěrnou ženu i jejího milence zabít, aniž by ho za to čekal nějaký trest. Docházelo k tomu hlavně v aristokratických vrstvách, kde se dbalo na legitimnost potomků.

V 16. století Šimon Lomnický z Budče rozlišil tři druhy nevěry, podle kterých byl pak odstupňován trest. Za „nevlastní cizoložství“ označil sex v manželství, který však nebyl uskutečňovaný za účelem plození potomků, ale pro potěšení a vlastní uspokojení. Za tzv. „druhé cizoložství“ považoval milostný poměr mimo manželství se svobodnou osobou. Nejhorší bylo „třetí cizoložství“, tedy milenecký vztah mimo manželství s někým sezdaným. Jinak však docházelo postupně od 16. století ke zmírňování trestů za cizoložství. Od počátku 18. století pak nevěra mizela z trestního práva. Tresty čekaly za nevěru především ženy, mužova nevěra byla tolerována, pokud výrazněji nezasahovala do jeho rodinného života.

Nevěra byla zmíněna v trestním zákoníku z roku 1852, konkrétně v paragrafu 502, a to jako přestupek, za který mohl nevěrník strávit za mřížemi měsíc až půl roku. Ženám pak značně přitěžovalo, pokud nebyly schopné určit otce svého dítěte. V každém případě společnost odsuzovala spíše nevěrnou ženu než nevěrného muže. Stačí zmínit veřejné pohoršení nad milostnými aférkami spisovatelky Boženy Němcové.

Až do 19. století navíc nevěru velmi tvrdě odsuzovaly církevní autority jako porušení devátého přikázání. Na přelomu 19. a 20. století se začalo poněkud shovívavěji pohlížet na nevěru ženy. Nevěrné manželce se radilo, aby svůj poklesek za žádnou cenu nepřiznávala a aby se snažila být více poslušnou vůči svému manželovi. Také se žena měla více věnovat péči o děti a domácnost, aby neměla dlouhou chvíli a nenapadlo ji zaplnit důvěrnostmi s jiným mužem. Dostatek práce měl usměrňovat „vrozenou ženskou koketérii“. V žádném dochovaném písemném pramenu bychom však nenalezli ani náznak toho, že by nevěra snad mohla být důsledkem nešťastného manželství, kde chybí vzájemná láska, úcta a respekt či vzájemná přitažlivost.

Rozpad manželství tehdy nepřipadal v úvahu. Pokud žena v zoufalství utekla od krutého, cholerického manžela a sukničkáře, většinou po nějakém čase byla donucena k návratu. Svůj vliv na tom měla katolická církev, která nepřipouštěla rozluku manželství v žádném případě. Protestantská církev byla v tomto případě poněkud mírnější a rozvod v jistých případech povolovala. Už Luther i Kalvín zavrhovali myšlenku o nerozlučitelnosti manželského svazku. Zatímco v katolickém prostředí nemohli rozvedení lidé již uzavřít nový sňatek, u protestantů to bylo možné.

V roce 1868 se v našem prostředí povolily sňatky civilní, u kterých bylo možné a vcelku jednoduché manžele rozvést. Podle dobových statistik zde žilo v závěru 19. století více než 200 tisíc rozvedených lidí. Dosavadní názory o nerozlučitelnosti manželství se začaly vnímat negativně. Na nefungující manželství se nyní pohlíželo jako na problém, který by měl být vyřešen právě rozvodem, který by oběma manželům výrazně prospěl. Poslankyně Luisa Landová-Štychová později upozorňovala na pozitivní mravní i hospodářské dopady rozpadu manželství, kdy se zabrání možné nevěře, domácímu násilí a utrpení obou partnerů. Stejně tak měl rozvod ženu osamostatnit a umožnit ji se dále rozvíjet na poli osobním i profesním. Samostatná žena již nebyla vnímána jako osoba podřízená či méněcenná.