Ničivý vítr byl několikrát zaznamenán ve středověku. Jak jeho řádění popisovali kronikáři?

Ničivý vítr pustošil naše země i ve středověku, z tohoto období se dochovala celá řada zpráv o jeho řádění i napáchaných škodách. Již kronikář Kosmas zaznamenal běsnění živlu v roce 1119:

„Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď, a tak – což jest ještě podivnější zjev – kdežto obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v té zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.“

Stejnou událost popsal později ve své kronice i Václav Hájek z Libočan. Tento autor zmínil několik dalších případů řádění bouří a vichřic. Přírodní pohroma postihla naše země dle Hájka také roku 1134:

„T. r. času podzimního, a zvláště měsíce listopadu, velicí větrové v Čechách byli, tak že jedné noci přišel tak silný vítr, že mnoho dříví v lesích vyvracel a v městech stavení bořil, ve vsech stodoly rozmetal a snopy z stodol rozházel, tak že jsú lidé málo toho zase shledali. Někde pak i kamenné věže a kostely (snad vetchostí sešlé) převracel.“

O pět let později zastihla bouře na výpravě knížete Soběslava a jeho družinu. Prudký vítr přišel náhle a uvěznil všechny uprostřed lesa na dlouhé tři hodiny! Muži museli sesednout z koní a v zoufalství se začali modlit a prosit Pána Boha o pomoc. Jeden člen družiny slíbil, že když ze situace vyváznou s knížetem živí a zdraví, rozdá své peníze i majetek chudým lidem a vstoupí do kláštera. Netrvalo dlouho a vítr ustal. V lese ale zemřelo pod vyvrácenými stromy sedm mužů a dvaadvacet koní. Slib daný Bohu v těžké chvíli muž dodržel, stal se řeholníkem v benediktinském klášteře.

Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice spojoval výskyt silných vichrů se zatměním Měsíce. Když byl dne 25. března 1328 pozorován tento jev na obloze, následovala vichřice řádící nepřetržitě po dobu čtyř týdnů. Přírodní katastrofu završil ještě téhož roku dobytčí mor. Zatmění Měsíce předcházelo ničivému větru také po Vánocích roku 1331.

Tyto pohromy související se zatměním Měsíce zapsali i kronikáři doby Karla IV., kteří připisovali zásluhu na skončení řádění živlů královně Elišce. Ta totiž zorganizovala procesí s ostatky světců a po něm se Bůh nad lidmi prý smiloval.

Podle záznamů kronikářů Karla IV. zasáhla Prahu ničivá vichřice na počátku prosince roku 1281, srovnala se zemí několik domů a přes dvacet pevných věží ve městě. V Praze a okolí ukázala příroda svou sílu i v roce 1366:

„Téhož roku třetího dne měsíce června okolo hodiny nešporní byla taková vichřice, křižovaly se blesky a hřměly hromy, zvláště nad městem Prahou, že to nikdo nedovede vylíčit. Mnoho lidí zahynulo v polích zasaženo bleskem, a na různých místech zničila tato bouře domy až do základů.“