Po sovětských okupantech zbyly v Česku pachuť a ekologické škody

Okupaci ukončila až dohoda mezi vládou ČSSR a SSSR o odsunu sovětských vojsk z území Československa, která byla podepsána 26. února 1990.

Armády pěti států východního bloku překročily československé hranice těsně před půlnocí 20. srpna 1968 a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadly na území státu.

V prvním sledu vstoupilo na území ČSSR zhruba 100.000 vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750.000 vojáků. Invaze armád Varšavské smlouvy tak v podstatě ukončila tzv. pražské jaro - pokus československých komunistů o nastolení "socialismu s lidskou tváří". V Československu poté začalo dlouhé normalizační období, které ukončil až listopad 1989.

Pobyt sovětských vojsk v Československu byl legalizován smlouvou z 16. října 1968. O dva dny později dokument schválilo Národní shromáždění, když pro smlouvu hlasovalo 228 poslanců, deset se zdrželo hlasování a čtyři hlasovali proti - František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková.

Podle smlouvy "část sovětských vojsk zůstává dočasně na československém území za účelem zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil".

Sovětští vojáci byli koncem 80. let rozmístěni v 67 posádkách v českých zemích a 16 posádkách na Slovensku. Počet lokalit s odloučenými jednotkami byl ještě vyšší. K oblastem, které měla sovětská armáda plně k dispozici, patřily i vojenské výcvikové prostory Mimoň - Ralsko, Libavá, Boletice a Kežmarok. Velitelství měla tzv. Střední skupina vojsk ve vojenském prostoru Milovice - Mladá nedaleko Prahy.

Po listopadu 1989 a pádu komunistického režimu byl jedním z prvních požadavků veřejnosti právě odchod všech sovětských vojsk. První sovětské jednotky sice Československo opustily již v květnu 1989, ovšem tehdy šlo pouze o plánované snížení počtu ozbrojených sil SSSR. Sovětská strana nejdříve chtěla řešit otázku stažení svých vojsk v rámci evropského procesu, což československá vláda premiéra Mariána Čalfy odmítla. Již 26. února 1990 pak ministři zahraničních věcí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze v Moskvě podepsali dohodu o odchodu vojsk.

Koncem února 1990, kdy začal odsun, se v Československu nacházelo 73.500 vojáků a téměř 40.000 rodinných příslušníků. Bojový arzenál tvořilo mimo jiné 1220 tanků, 2505 bojových vozidel a obrněných transportérů, 1218 děl a minometů, 76 bojových letadel a 146 bojových vrtulníků.

Poslední transport se sovětskými vojáky a technikou opustil území republiky 21. června 1991 a o šest dní později republiku opustil i poslední sovětský voják - tehdejší velitel generál Eduard Vorobjov.

V souvislosti s pobytem sovětských vojsk na území Československa bylo 296 lidí usmrceno a 577 těžce zraněno. Celkové československé pohledávky a požadavky v souvislosti se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk projednané československou federální vládou byly vyčísleny na téměř 14,8 miliardy korun. Do likvidace ekologických škod na území, které využívala sovětská vojska, stát od roku 1991 vložil několik miliard korun a stále nejsou dokončeny. K nejzatíženějším lokalitám po sovětské armádě patří letiště Hradčany na Českolipsku, bývalý vojenský prostor Milovice a Jánská na Děčínsku.