Popravené obrození. Stalinovým čistkám v kultuře podlehly stovky ukrajinských umělců

Termín „popravené obrození“ poprvé použil protikomunisticky smýšlející polský publicista a vydavatel Jerzy Giedroyc v jednom ze svých dopisů adresovaných ukrajinskému badateli Jurijovi Lavriněnkovi, ten ho pak zavedl pro označení generace násilně umlčených ukrajinských spisovatelů. Těch byly stovky! Stalin je nechával sledovat, pozatýkat, týrat a popravit. Kdo z pronásledovaných neměl to štěstí a nepodařilo se mu emigrovat, páchal v zoufalství sebevraždu.

Boj proti ukrajinským spisovatelům začal diktátor na jaře roku 1933, tehdy nechal zatknout prvního z nich – Mychajla Jalovyje. Ten zanedlouho zemřel ve vězení, záhy nato spáchal sebevraždu jeho blízký přítel, spisovatel Mykola Chvyljovyj. Zvolil raději dobrovolný odchod ze života, než aby s ním bylo nakládáno jako s jeho kolegy. Jistě by ho stihl trest smrti, otevřeně totiž vystupoval proti ruskému vlivu na Ukrajině. Jeho výroky „Musíme skoncovat s kontrarevoluční myšlenkou vytváření ruské kultury na Ukrajině!“ nebo „Pryč od Moskvy!“ by ho určitě stály život. Ačkoliv ho režim donutil své názory odvolat, nikdy se jich nevzdal a až do své smrti šířil protiruské názory na Ukrajině.

V největší síle se projevil Stalinův teror mezi lety 1937 a 1938 v rámci tzv. Velké čistky, kdy také zemřelo nejvíce ukrajinských spisovatelů. Takřka tři stovky ukrajinských umělců dal diktátor zastřelit v krátké době na přelomu října a listopadu 1937 při oslavách výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Tento masakr byl veřejně objasněn až o 60 let později!

Jednou z obětí se stal spisovatel, překladatel, učitel a publicista Valerjan Pidmohylnyj, který před popravou strávil tři roky v krutém vězení. Do dějin literatury se zapsal svým realistickým románem Město i překlady děl klasických francouzských autorů, například Honoré de Balzaca, Anatola France nebo Maupassanta.

Ve stejný den, 3. listopadu 1937, byl zastřelen další ukrajinský spisovatel jménem Mykola Kuliš. Ten proslul jako dramatik, ve svých divadelních hrách zachycoval hrůzné důsledky ruské kolektivizace ukrajinského venkova, které prožil na vlastní kůži. Ve dvacátých a třicátých letech se ho dotkl Stalinem záměrně vyvolaný hladomor, angažoval se v oblasti humanitární pomoci hladovějícím. Téma hladomoru se po této zkušenosti objevilo v jeho literárním díle. Značná část jeho prací byla tehdejším režimem vyhodnocena jako nepřátelská, na konci roku 1934 ho čekalo za šíření takovýchto protiruských nálad zatčení a transport do soloveckého gulagu, který proslul svými nelidskými podmínkami.

Kromě spisovatelů nechal Stalin popravit také další umělce, jedním z nich byl známý ukrajinský filmový herec a divadelní režisér Les Kurbas. Toho mnoho odborníků uznává jako vůbec nejvýznamnějšího divadelního režiséra na Ukrajině ve 20. století. V Kyjevě inicioval založení divadla Berezil, na jehož prknech začínalo mnoho výborných ukrajinských herců. Kurbas je zde také vyučoval, předával budoucím generacím své znalosti a zkušenosti z divadelního světa. Na konci 20. a na počátku 30. let navázal spolupráci s již zmíněným (a rovněž pro režim nepohodlným) dramatikem Mykolou Kulišem a uváděl jeho protirusky vyznívající hry. Tak se i Les Kurbas dostal do sporu s politickým režimem. Ten mu dal roku 1930 šanci napravit své protistátní chování a nařídil mu režírovat v jeho divadle propagandistické představení. Kurbas naoko souhlasil, hru však pozměnil a z propagandy udělal satiru. Tím se odsoudil k trestu smrti. Před výkonem trestu ještě strávil spolu s Kulišem několik let v soloveckém gulagu.