Pouštění žilou. Nebezpečná, ale častá lékařská praktika minulosti

Tzv. pouštění krve má své medicínské označení – říká se mu venesekce. Tento druh chirurgické léčby měl za cíl zbavit člověka nadbytečné nebo „zkažené“ krve, a pomoci mu tedy od nejrůznějších zdravotních problémů. K pouštění žilou se přistupovalo velmi často třeba během morových epidemií, ale i v poměrně nedávné době v rámci léčebných lázeňských procedur. Této lékařské praktiky se prokazatelně užívalo už od dob starověku až po novověk. Napříč dějinami se názory na pouštění krve různily – některé dobové autority ho doporučovaly a propagovaly, jiní ho však nepřipouštěli.

Vcelku pravidelně se využívalo venesekce jako preventivního prostředku, žilou se mnohdy pouštělo člověku každý měsíc. V lékařském spisu Jana z Chocně z roku 1580 bychom se mohli dočíst: „Oužitek krve pouštění ten jest nesčíslný. Kdo krev s rozšafností pouštějí, ti mysl obveselují, paměť napravují, zrak očí osvěcují, sluch ušima mdlý spravují, řeč zlepšují a zimnici zapuzují.“

Z celé řady středověkých a raně novověkých příruček se o pouštění žilou dochovaly zprávy, včetně podrobných návodů, z jakých žil a jakým způsobem má být krev pouštěna. Zjednodušeně řečeno tehdejší lékaři zastávali názor, že krev se má čerpat z místa v blízkosti postižené či ohrožené části lidského těla. Lékaři se většinou shodovali na tom, že krev nemá být odebírána vážně nemocným pacientům, kterým by tento zákrok mohl spíše uškodit. Bylo totiž již dobře známo, že odebrání většího množství krve oslabovalo i zdravého člověka. V případě moru se ale k venesekci často přistupovalo, protože se věřilo, že při tomto onemocnění může vypuštění „zkažené“ krve skutečně pomoci. A tak tomu také u některých nemocných bylo. Italský lékař a učenec jménem Alessandro Massaria zaznamenal několik případů, kdy se pacienti po provedení venesekce z moru uzdravili. Jednalo se například o jistou Uršulu, která se morem nakazila na jaře roku 1577 a onemocnění se u ní projevovalo problémy s močením, nesnesitelnými bolestmi hlavy a ošklivými skvrnami na těle. Lékař Massaria usoudil, že onemocnění pacientku příliš neoslabilo, a tak se rozhodl přistoupit k odebrání špatné krve. Ženě tento zákrok skutečně pomohl a za týden již byla zdravá. Stejný úspěch terapie byl popsán u benátského mistra hedvábníka Hieronyma Fornareta, jehož zdravotní stav se rovněž výrazně zlepšil po puštění žilou.

Oproti těmto pozitivním zprávám se však dochovalo také několik záznamů zcela opačných. Lékaři v nich varovali před touto praktikou, která naopak zdravotní stav některých pacientů zhoršila a stála i jejich životy. Proto celá řada učenců doporučovala pouštět žilou u nemocných pouze jednou nebo raději zvolit méně intenzivní metodu zbavení těla nemocné krve, například přikládání pijavic nebo baněk na naříznutou kůži v oblasti orgánu zasaženého chorobou. Známým odpůrcem pouštění krve byl Jan Jesenius. Ten místo ní radil již zmíněné přikládání baněk nebo vyvolání pocení, což mělo umožnit odchodu choroby z těla nemocného. Pár lékařů v raném novověku dokonce označilo pouštění žilou za smrtelnou proceduru. Dochované zprávy o morové epidemii v oblasti Rakouska a Uher roku 1679 skutečně dokazují, že většina nakažených zemřela poté, co jim byla odebrána „zkažená“ krev.

Z dobových příruček je také patrné, že tato forma terapie nebyla pouze v rukou zkušených lékařů, ale věnovali se jí také mnohdy nevzdělaní ranhojiči, lazebníci nebo bradýři (tedy holiči), a to již představovalo značné riziko. Takovéto laické pouštění krve se praktikovalo ještě v 19. století, což roku 1891 popsal etnograf František Řehoř jako zážitek z Haliče. Sám se snažil před touto procedurou místní varovat: „Líčíval jsem těm lidem zhoubnost pouštění krve, ale všechno mé domlouvání vycházelo naplano. Jistá stařena se mi chlubila, že si dává pouštěti rok co rok! Při píchání pod levou lopatkou z levé paže, pod pravou z pravé. Pokud prý to nečiní, bolí ji hlava, oči, cítí bolesti v týle.“