Před Vánoci roku 1911 si vzal život Josef Ladislav Píč, významná osobnost české archeologie

Devatenáctého lednového dne roku 1847 přišel na svět do chudé rodiny v malé chaloupce při větrném mlýnu nedaleko středočeského Mšena chlapec, který byl pojmenován Josef Ladislav Píč. Teprve mnohem později se zjistilo, že jeho rodný dům stál na významné archeologické lokalitě, sídlišti z mladší doby kamenné. Navzdory svému původu se Josefovi dostalo dobrého vzdělání a zapsal se později do dějin jako jeden z nejvýznamnějších českých archeologů, který odborností předběhl v lecčem svou dobu. Milované vědě obětoval bez nadsázky veškerý svůj život.

Josef Ladislav Píč získal základní vzdělání ve Mšeně. Poté absolvoval studium na německém gymnáziu v České Lípě, maturitní zkoušku však skládal na pražském Akademickém gymnáziu, a to až napotřetí – nedařilo se mu v řečtině a latině. Tento počáteční studijní neúspěch ho neodradil od dalšího vzdělávání. Na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě vystudoval historii, které se ihned začal profesně věnovat. Zároveň vyučoval na gymnáziích, nejprve v Mladé Boleslavi, následně v Praze, kde také přednášel na univerzitě. Věnoval se především otázce slovanského osídlení našich zemí, ale i v zahraničí. Domluvil se několika jazyky, a proto se snadno orientoval i na poli tehdejší evropské historické a později také archeologické vědy.

Jako historik Píč narazil na problém absence písemných pramenů pro nejstarší období lidských dějin. Touha a snaha porozumět i takto staré historii ho dovedla k archeologii. Dobře si totiž uvědomoval, že objasnit některé problémy mu pomohou hmotné prameny, tedy archeologické nálezy.

Z univerzitního prostředí se proto přesunul do prostředí muzejního, do samotného centra tehdejší české archeologie. Ujal se vedení Archeologického sboru Národního muzea, které již od roku 1869 obohacoval o archeologické nálezy. Od roku 1893, kdy se stal kustodem prehistorické sekce Národního muzea, patřil Josef Ladislav Píč k nejuznávanějším archeologům v našich zemích i za jejich hranicemi. Kolem sebe postupem času shromáždil skupinu nadšenců a badatelů, které se někdy říkalo „Píčova družina“, častěji však je označována jako „muzejní škola“. Píč brzy rozšířil sbírku Národního muzea o značné množství nově objevených artefaktů, vybudoval zde moderní expozici. V oblasti muzejnictví se inspiroval na půdě mnoha evropských institucí. Výsledky ze svých výzkumů publikoval v periodiku Památky archeologické (které vychází dodnes) a v několika svazcích obsáhlé monografie Starožitnosti země české. Toto Píčovo životní dílo se stalo kvůli nepřesným interpretacím a odvážnému zařazení českých archeologických nálezů do evropských souvislostí terčem kritiky. Píčovi odporovala hlavně skupina univerzitních profesorů, tzv. „univerzitní škola“, v čele s Luborem Niederlem a Karlem Buchtelou.

Ostrá kritika prostřednictvím tisku se brzy proměnila ve „válku“ mezi archeologickou školou muzejní a univerzitní. Ta vyvrcholila roku 1909 po vydání posledního svazku Starožitností a při práci na dalším, ve kterém by se Píč nevyhnul vyjádření k tehdy aktuální otázce pravosti či nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. K problému se postavil zprvu fundovaně, ovšem jednal zároveň ukvapeně. Na podzim roku 1911 absolvoval s částí Rukopisu královédvorského studijní cestu po Evropě s cílem navštívit přední paleografy a získat od nich odborné posudky. To se mu podařilo. Na základě těchto zjištění napsal obsáhlý článek do novin, jehož obsah vystihuje již jeho název „Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál“. Že obdržené posudky odborníků nebyly dokonalé, to se ukázalo velmi záhy. Kritiku ze strany svých protivníků Píč zřejmě očekával. Co ho však srazilo na kolena, to byla „zrada“ v domovském Národním muzeu. Vedení muzea na jeho „vítězný“ článek reagovalo obviněním z porušení předpisů, kterých se měl Píč dopustit, když si Rukopis vypůjčil a vyvezl ho do zahraničí.

Josef Ladislav Píč byl vyčerpaný dlouhým bojem za obhajobu své práce během konfliktů s univerzitní školou a toto pro něj byla poslední rána. V předvánočním čase před 110 lety, dne 19. prosince 1911, ukončil výstřel z revolveru život jednoho z nejvýznamnějších českých archeologů. Josef Ladislav Píč spáchal sebevraždu. V matričním zápisu o úmrtí a pohřbu je jako příčina úmrtí uvedeno „roztříštění mozku po ráně střelné vypálené v záchvatu nepříčetnosti“.