První české ženy v lékařských pláštích. Medicíně se musely učit v zahraničí

Jenom hrstce odvážných a cílevědomých žen se v závěru 19. století podařilo získat titul z medicíny a uplatnit se v praxi. Mezi nimi bylo i pár Češek. Vůbec první českou lékařkou se v roce 1880 stala Bohuslava Kecková. Ta ještě ovšem nemohla vystudovat u nás, ale v zahraničí, konkrétně ve švýcarském Curychu. Bohuslava se narodila na jaře roku 1854 ve středních Čechách do rodiny úspěšného a dobře finančně zajištěného podnikatele. Díky tomu mohla dívka získat výborně vzdělání. Bohuslava byla velice inteligentní, vyšší dívčí školu v Praze absolvovala s vyznamenáním. Když v roce 1874 maturovala, měla maturitní zkoušku jako vůbec první dívka u nás. To jí ale nestačilo, toužila se stát lékařkou. Medicínu ovšem tehdy ještě nemohla jako žena v Čechách studovat, šlo to jenom v zahraničí. A právě tam získala lékařský titul a také tu začínala svou praxi. Působila jako gynekoložka v Bosně, a to po dobu takřka dvaceti let. Pečovala zde o muslimské ženy, které do té doby k ženským lékařkám prakticky nedocházely, což se odrazilo na jejich žalostném zdravotním stavu. V této zemi tedy byla práce Keckové opravdu záslužná.

Druhou českou lékařkou se stala Anna Bayerová. Ta výše zmíněnou Bohuslavu Keckovou velmi dobře znala – pocházela rovněž z okolí středočeského Mělníka, studovaly spolu na střední škole a také obě snily o studiu medicíny. Stejně jako Kecková, i Bayerová studovala ve Švýcarsku, titul z medicíny získala rok po své kolegyni na univerzitě v Bernu. A taktéž jako Kecková pracovala coby lékařka v Bosně. Lékařkám totiž v Čechách zahraniční studium medicíny neuznaly, a tak v rodné zemi nemohly vykonávat lékařskou praxi. Bayerová pak působila na poli medicíny i v Anglii, Švýcarsku nebo Německu. Závěr života strávila v Čechách, kde učila zdravovědu.

Annu Bayerovou velice obdivovala v pořadí další česká lékařka – Anna Honzáková. Ta svému vzoru v oboru dokonce pronesla smuteční řeč na pohřbu a věnovala jí biografii. Anna Honzáková byla první česká lékařka, která získala lékařský titul již v Čechách, na pražské Karlově univerzitě, a to roku 1902. Rodačka z Jičínska (na svět přišla roku 1875 v Kopidlně) se stala i první českou lékařkou, které bylo umožněno si otevřít první lékařskou praxi na našem území. Než začala samostatně pracovat a otevřela si gynekologickou ordinaci, pracovala jako asistentka na chirurgii. Kromě léčby a prevence se věnovala také osvětě mezi laickou veřejností a bojovala za práva žen.

Prvenství v oboru medicíny měla i Anna Lankašová-Burianová, rodačka z roku 1881 z východních Čech. V pořadí byla sedmou českou lékařkou, ale zároveň i první českou patoložkou. Promoci z medicíny absolvovala v červnu roku 1907, tou dobou již pracovala na ústavu patologie profesora Jaroslava Hlavy, předního odborníka v oboru dané doby. Praxi získala také na klinice věhlasného profesora Josefa Thomayera nebo na gynekologické klinice profesora Karla Pawlíka. Gynekologie byla ostatně lékařským oborem, v němž se ženy tehdy uplatňovaly nejčastěji. Anna Lankašová-Burianová šla ale poprvé mezi ženami-lékařkami jiným směrem – na patologii. Oproti výše zmíněným kolegyním lékařkám ovšem svému oboru neobětovala úplně svůj soukromý život a na rozdíl od nich se provdala. V roce 1910 si vzala za manžela lékaře, profesora Františka Buriana, který u nás a později i v zahraničí formoval obor plastické chirurgie.