Rusínský Mnichov. ČSR před 75 lety přišla o Podkarpatskou Rus, na nátlak Stalina

Podkarpatská Rus, jak zněl oficiální název oblasti, se stala součástí nové Československé republiky po první světové válce. Rozšíření republiky až k hranicím Rumunska přineslo rozhodnutí Národní rady uherských Rusínů, která se vyslovila pro připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, a především závěr pařížské mírové konference v březnu 1919, která autonomní připojení Podkarpatska k ČSR schválila.

Během společného soužití v jedné republice si Podkarpatská Rus získala v Česku mnoho příznivců, a to mimo jiné i díky umělcům v čele s Ivanem Olbrachtem, kteří ji popsali jako zemi tajuplnou, zádumčivou, plnou mýtů a přírodních krás. Nová republika vyslala do oblasti, která patřila k nejzaostalejším v Evropě, zástupy svých úředníků, vojáků, policistů, učitelů, techniků, začala výstavba infrastruktury, nové příležitosti tu hledali obchodníci a podnikatelé. Známky společného soužití jsou zde patrné dodnes.

Konec společného státu přinesla druhá světová válka. Ihned po okupaci českých zemí nacistickým Německem Podkarpatskou Rus obsadilo Maďarsko. Poté, co Rudá armáda na podzim 1944 oblast osvobodila, ji již z rukou nepustila. Ač prezident Edvard Beneš předpokládal po válce obnovení republiky v jejích předmnichovských hranicích a na jaře 1944 se vláda s Moskvou dohodla, že osvobozená území budou po skončení bojů předána do československé správy, sovětský vůdce Stalin oblast považoval za strategické území, kterého se nehodlal vzdát, což nakonec akceptoval i Beneš. SSSR si nakonec přibral i část slovenského území kolem města Čop, kde je významný železniční uzel.

Definitivní konec za existencí společného státu nastal 22. listopadu 1945, kdy Prozatímní národní shromáždění schválilo zákon o připojení Podkarpatska k Ukrajinské SSR. Smlouvu mezi ČSR a SSSR, podle níž byla tato část republiky odstoupena Ukrajině, podepsali 29. června 1945 v Moskvě předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis.

Přenechání země Sovětskému svazu bylo komentováno jako výraz díků za osvobození, ale i jako sovětská válečná kořist. Oficiálním důvodem bylo "přání lidu", kdy obyvatelstvo "manifestovalo vůli sjednotit opětně Zakarpatskou Ukrajinu s její velkou matkou - sovětskou Ukrajinou". Podkarpatská Rus však nikdy k Ukrajině nepatřila. Před připojením k Československu byla součástí Uher či pod uherským vlivem.

Také vůle občanů Zakarpatské Ukrajiny, jak začala být oblast po osvobození sovětskou propagandou důsledně nazývána, po začlenění do SSSR nebyla zcela jednoznačná. V listopadu a prosinci 1944 probíhala v zemi kampaň, ve které občané podpisem vyjadřovali souhlas s manifestem požadujícím připojení k Ukrajině. Karel Kaplan v publikaci Pravda o Československu 1945-48 uvádí, že podpisy obyvatel byly často získávány pod nátlakem. Podle historiků za podpis pod manifestem byly příděly potravin, za odpor deportace na Sibiř.

Smlouva o odstoupení oblasti začala platit 30. ledna 1946. Češi a Slováci, kteří měli na Podkarpatsku majetek, měli dle smlouvy získat odškodnění. Později však českoslovenští a sovětští komunisté podepsali tajný dodatkový protokol a rozhodli, že tisíce vystěhovalců, kteří většinou zemi opustili již po maďarské okupaci, nedostanou téměř nic. Sovětský svaz sice poskytl zhruba 920 milionů korun jako vyrovnání za nemovitosti, někdejší majitelé z řad Čechoslováků ale od komunistické vlády dostali jen asi 13 milionů korun, zbytek si ponechal stát. Novou cestu k náhradě umožnil až zákon z roku 2009, maximální částka činila dva miliony korun za jeden majetek.

Československo přišlo o zhruba 12.000 km2 území, na kterém žilo asi 600.000 obyvatel. Počet Čechů v zemi Podkarpatskoruské (což byl po roce 1926 oficiální název jako jedné ze čtyř zemí ČSR) se odhadoval asi na 30.000. Za jejich pomoci se zaostalá země výrazně změnila, stavěly se byty, školy, správní budovy, silnice a železnice i průmyslové objekty. Podle historiků bylo 20 let v rámci Československa léty největšího hospodářského rozkvětu a politické svobody v historii Podkarpatské Rusi.