Jesličky. Symbol vánočního času s dlouhou tradicí

Podle legendy měl být autorem prvních jesliček František z Assisi (1182-1226). Právě do jeho úst bývají vkládána tato slova: „Chtěl bych zpodobnit zrození betlémského Dítěte a na nějaký způsob spatřit tělesnýma očima nuznost a bídu, ve které se nalézal, když mu chybělo vše, co novorozeně potřebuje, jak byl uložen v jeslích a jak odpočíval mezi volkem a oslíkem na seně.“ V Evropě již tehdy byly známé výjevy narození Ježíše Krista v podobě velkých deskových skříní a oltářů, betlémy s pohyblivými figurkami se však objevily až později. Příběh narození malého Ježíška se tímto způsobem zhmotnil a dal tak pozorovateli pocit, jako kdyby u této události sám byl.

Nejstarší zmínka o takovém betlému pochází z 15. století, a to z Itálií. Autorem těchto vůbec prvních jesliček byl prý italský sochař Quido Mazzoni, který působil na konci 15. století. Jesličky vyrobil z keramiky. Někteří badatelé se ovšem domnívají, že první jesličky byly dílem svatého Kajetána z Tiene, který je měl vyrobit již v první polovině 15. století. Pravdou ale zůstává, že domovem jesliček je Itálie, kde jich v 15. a 16. století vzniklo velké množství. V každém kostele v této zemi se navíc objevovala napodobenina betlémské jeskyně ve výklenku nad oltářem, tzv. praesepe. Jesličky se zpočátku pojily výhradně s církevním prostředím, tedy s interiéry kostelů. Proto jsou tyto betlémy nazývané jako chrámové nebo kostelní. Velmi brzy se však objevily i v prostředí světském – podle dochovaných písemných pramenů k tomu došlo v roce 1567 v Itálii. Tehdy si nechala vyrobit celkem 116 jesličkových figurek kněžna v Celanu v Abruzách. Zásluha na šíření betlémů po celé Evropě se připisuje františkánům a jezuitům. Od 16. a 17. století se pak jesličky postupně stávaly jakousi sběratelskou hračkou aristokratů, zámožných měšťanů nebo kupců, přičemž symbolizovaly majetkové poměry a společenské postavení svých majitelů.

Nejstarší betlémy byly velké. Jak však postupně přibývalo jednotlivých postaviček této scény, tak se zmenšovaly jejich rozměry. Bylo také zvykem postavičky v průběhu adventního období a vánočních svátků v betlémě obměňovat, aby byly aktuální. O adventu nesměly v jesličkách chybět figurky spojené s andělským zvěstováním. Malý Ježíšek se objevil až na den Narození Páně. Na Tři krále byly do betlémku umístěny tyto postavy a Ježíšek se přesunul na klín své matky.

Nejčastěji používaným materiálem k výrobě jesliček bylo dřevo. Dřevěné figurky se pak zdobily polychromií nebo aplikací látek. Častá byla také kombinace dřeva a vosku, který dovolil umělcům jemnější práci. V barokním období se objevilo zdobení zlatem, stříbrem i drahými kameny. Později se jesličkové figurky zhotovovaly z nejrůznějších materiálů – kromě dřeva také ze slámy, z keramiky, ze skla, z perníku nebo třeba i z chlebového těsta. V průběhu 17. a 18. století se z jesliček stávala opravdu luxusní záležitostí.

První zmínky o jesličkách na našem území pocházejí z 16. století. Jednalo se o betlém umístěný v roce 1560 v jezuitském kostele svatého Klimenta na Starém Městě pražském a zároveň o vůbec první betlém s mobilními figurkami nejenom v našich zemích, ale také ve střední Evropě! Od této doby byly jesličky nedílnou součástí adventního i vánočního času. Tato novinka se brzy objevila v domácnostech šlechty i zámožného měšťanstva. Malé betlémky, tzv. skříňkové, s sebou nosili ve skleněných skříňkách koledníci od stavení ke stavení, zpívali koledy a sehrávali scénky ze života Ježíše Krista.

Nejstarší dochované jesličky u nás pocházejí z kostela svatého Víta v Kostelci nad Labem. Datovány jsou do první poloviny 17. století. Josef II. zakázal „jesle v kostelech jako církve nedůstojné dětské hračky“. Proto se začaly v kostelech objevovat o Vánocích velké oltářní obrazy. Betlémy si začali lidé vyrábět sami doma. Pro lidové betlémářství byla typická rozmanitost, a to ve velikosti, materiálu i kvalitě práce. Lidové betlémy byly i ve znamení „lidových“ materiálů. Oblíbené byly například jesličky z perníku. Tradice perníkových figurek má na našem území hluboké kořeny. Nejstarší perníkářská forma s námětem Klanění Tří králů se nachází ve sbírkách Slezského muzea v Opavě a pochází z roku 1640.

Tradice stavění betlémů byla velmi oblíbená, o čemž svědčí i vzpomínky Jana Nerudy:

„Strůmek se pro mne nestrojil nikdy, ale měli jsme jesle. Papírové, dosti veliké, že by pokryly stolek. Nahoře nad skálou Betlém se zcela evropskými ovšem domy a věžemi; pak cestičky po skále a dole chlév se svatými figurkami a na prostranství venku pastuchové, nesoucí dárky, a někde nějaká pasoucí se ovečka i kousek skla se tu leskl stranou a pod ním na žlutém písku dvě bělounké, vápenné rybky – rybník! Nové jsem ty jesle ovšem nepamatoval – pánbůh ví, odkud k nám přišly – byly pak už tak zašlé, prachem polepené – Ježíšek vypadal už věru jako hotový mouřenínek ale jaká to přece krása! Přes léto a podzim byly na půdě, před Vánocemi pak je tatínek snesl, venku na průjezdě ofoukal, a hned nato začaly správky. Ty se děly však na moje prosby vždycky jen za poledne, když jsem byl ze školy doma. Starý mech se odhodil k peci a naložil všude čerstvý. Na anděla „Gloria“ udělala se nová, sněhobílá paruka.“