Nacisté vyvraždili českou obec také na Ukrajině. Příští rok to bude 80 let

Česká obec na Ukrajině

Od poloviny 19. století přicházeli do volyňské oblasti Ukrajiny přistěhovalci z ciziny, které sem přivedly zejména levné pozemky a slibované výhody tehdejší carskou vládou. Lidé z cizích krajů zde měli nejenom velmi lacině zakoupit půdu, ale také jim byla přislíbena jistá autonomie v nově zakládaných obcích, které mohly mít národní charakter. Příchozí obyvatelstvo si s sebou smělo přinést svou řeč, kulturu, správu, systém vzdělávání i náboženské vyznání, zpočátku se od něho nevybíraly ani daně a mužům nebyla nařizována povinná vojenská služba. Tak se v 70. letech 19. století do Volyně vydalo několik českých rodin z oblastí okolo Žatce, Loun nebo Rakovníka. Brzy vybudovaly celou vesnici s názvem Český Malín, která žila poměrně svobodně s vlastní českou samosprávou, školou, hasičským sborem či kulturním životem.

V okolí obce žilo ukrajinské a polské obyvatelstvo, s nímž to české nemělo žádný konflikt, naopak s ním vycházelo velmi dobře. První problémy se objevily spolu s první světovou válkou, kdy se Českému Malínu nevyhnulo pustošení i nucený odchod některých rodin.  Stabilizace přišla v roce 1921, kdy území spadlo pod vládu Polska a ve vesnici se začalo s procesem modernizace. Zavedl se elektrický proud, poštovní i telefonní spojení, nastal i hospodářský rozvoj. Roku 1939 však znovu obec postihl úpadek, když se dostala pod vliv Sovětského svazu a rozhořela se druhá světová válka. Záhy patřil Český Malín do území okupovaného nacistickou Třetí říší, a to byl počátek jeho konce.

Tragický 13. červenec 1943

Ráno 13. července roku 1943 se obyvatelé Českého Malína probudili do neklidného dne. Do vesnice vpadli vojáci wehrmachtu, kteří nejprve vyhnali a poté pozabíjeli všechny tehdejší bezbranné přítomné – muže, ženy i děti. Masakr trval jen pár hodin, během nichž zahynulo více než čtyři sta nevinných lidí! Kdo nebyl zastřelen nebo ubit k smrti, zemřel v hořících troskách domů. Několik obyvatel řádění přežilo, protože jim bylo vojáky nařízeno odvozit nakradený majetek. Jeden z přeživších se jmenoval Josef Alois Martinovský a své vzpomínky na tragickou událost popsal v Kronice Českého Malína. Ta vyšla knižně a přináší obsáhlé očité svědectví, ze kterého běhá mráz po zádech. Velice smutné jsou například tyto řádky:

„Důstojník se dívá do svého zápisníku a mlčí. Mezitím šestiletý hošík Jaroslava Stuchlého, neustále plačíc u své matky, se jí vytrhl a běžel k důstojníkovi, prose ho dětským hláskem: „Nezabíjejte mého tatínka, viďte, že nezabijete mého tatínka, prosím vás, nezabijte mi tatínka!“ Důstojník nic neodpověděl, ukázal jen svému pobočníkovi a ten odvedl chlapce k matce, ale dítě se nedalo utišit, a vyrvavši se matce, přeběhlo k otci, zase s hrozným pláčem, tahalo otce za ruku: „Pojď sem, tati,“ a ukazuje směrem k matce, „oni tě zde zabijou, pojď s námi!“ Otec bere dítě do náruče, uklidňuje je a líbá a oběma kanou slzy.“

Když se šťastlivci, kteří řádění nepřátel přežili, odhodlali vrátit do vesnice, aby zjistili, zda hrůzy přečkal i někdo z jejich příbuzných, spatřili příšerné následky masakru:

„Obrazy, jež se nám zjevily v Malíně, nemožno popsat. Všude postřílení lidé, kteří se snažili uniknout ze školy nebo z kostela. Napolo spálená těla, napolo ohořelé lebky, upálené končetiny, tu a tam utržená hlava nebo ruka a na všech popravčích místech ohořelé lidské kosti. Málo osob bylo možno identifikovat. (…) Pozůstatky malínských mučedníků jsme pečlivě posbírali a pochovali ve společném hrobě na malínském hřbitově.“

Tragédie v Českém Malíně na Ukrajině roku 1943 se připomíná také u nás. V Žatci vznikl pomník obětem před místním hřbitovem; jedna z malých obcí nedalo Šumperka, kde pár obyvatel ze vsi na Ukrajině našlo nový domov, nese od roku 1947 název Nový Malín. I zde se nachází pomník.