Vánoce ve vzpomínkách Boženy Němcové. Spisovatelka popsala, jak je lidé slavili

Adventní svátky

Známým adventním zvykem je čekání je vykvetení tzv. „barborky“, tedy třešňové větvičky ve váze. Svobodné dívky v den svaté Barbory (tedy 4. prosince) uřízly z třešňového stromu větvičku, doma ji daly do vody a sledovaly, zda se na ní neobjeví drobné kvítky. Které dívce do Štědrého dne vykvetla, ta měla v příštím roce chystat svatbu. Božena Němcová tuto tradici pozorovala v několika českých a moravských krajích, přičemž si všimla, že zatímco někde děvčata dávala třešňovou větvičku do vázy již na svatou Kateřinu (dne 25. listopadu), jinde čekala až do zmíněného svátku svaté Barbory.

K důležitým předvánočním svátkům patřil v minulosti 13. prosinec, tedy den svaté Lucie. Tato světice byla považována za patronku zimy a s jejím svátkem se pojilo několik zvyků, které zaznamenala i spisovatelka Božena Němcová. Jak napsala ve své Babičce:

„Lucie den byl dětem velmi nemilý. Byla pověra, že chodí tu noc Lucie, bílá to, dlouhá, rozcuchaná žena, a strašily se jí děti, že je vezme, jsou-li neposlušné.“

Třináctého prosincového dne skutečně chodily po vesnicích „lucky“, tedy dívky oblečené v dlouhých bílých šatech a s maskou se špičatým zobákem. Tyto postavy měly odnášet zlobivé děti nebo je strašit, že jim nožem rozpářou břicho. V některých krajích však nenavštěvovaly děti, ale kontrolovaly ženy, zda nepředou len. O svátku Lucie totiž bylo předení zakázáno.

Naši předci věřili, že o svaté Lucii roste moc čarodějnic, které se právě v tento den slétávaly a spřádaly záškodnické plány. Proto se lidé modlili ke světici, aby je před řáděním zlých sil uchránila. S vírou v čarodějnice souvisel také zvyk dávání stranou jednoho polínka na svatou Lucii. Tímto polenem se pak mělo na Štědrý večer zatopit, aby do stavení po celý příští rok nemohla žádná čarodějnice vstoupit. Božena Němcová ve Studiích národopisných zapsala jinou variantu této pověrečné praktiky, kdy se od 13. prosince každý den odkládalo stranou jedno poleno, pokaždé ovšem muselo být z jiného stromu. Z těchto polen se na Štědrý večer rozdělal venku oheň, ke kterému se přišly ohřát všechny čarodějnice z okolí. Člověk tak hned věděl, na koho si má dát pozor!

Štědrý den

Podobu Štědrého dne v 19. století Božena Němcová krásně přiblížila na stránkách Babičky:

„Každý rok chtěly se děti postit, aby viděly zlaté prasátko, ale nikdy k tomu nedošlo; vůle byla dobrá, ale tělo slabé. Na Štědrý den štědře podělen byl kde kdo, i drůbež a dobytek dostaly vánočky, a po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čista a zdráva zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobty sesbírajíc hodila „ohni“, aby „neškodil“.

Za chlívem třásla Bětka bezem, volajíc: „Třesu třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes;“ a v světnici slívala děvčata olovo a vosk, a děti spouštěly svíčičky v ořechových skořepinách na vodu.

Jan tajně postrkoval mísu, v níž voda byla, aby se hnula, a skořápky, představujíce loďky života, od kraje ku středu se houpaly, pak volal radostně: „Dívejte se, já se daleko daleko dostanu do světa!“

„Ach, milý hochu, až se dostaneš do proudu života, mezi víry a úskaliny, až budou vlny loďkou tvého života smejkat, pak budeš vzpomínat toužebně na tichý přístav, z něhož jsi vyplul,“ řekla si tiše matka, rozkrajujíc jablko chlapcovo „na štěstí“ ve příční polovice. Jádra tvořila hvězdu, tři čisté paprsky, dva byly neúplné, od červa sežrané. Odložíc je s povzdechem stranou, rozkrojila druhé pro Barunku, a vidouc opět hvězdu zatemnělou, povídala si: „Tedy ani jeden ani druhý nebude úplně šťasten!“ Rozkrojila ještě pro Vilímka i Adélku, a v těch byly zdravé hvězdičky o čtyřech paprscích.“

V úryvku spisovatelka popsala celou řadu štědrovečerních zvyků, z nichž například věštbu o smůle a štěstí nebo životě a smrti pomocí rozkrojených jablíček a lodiček z ořechových skořápek známe dodnes. Díky tomuto svědectví také víme, že již tehdy děti věřily, že pokud dodrží půst, uvidí zlaté prasátko. Původ této pověry však zůstává nejasný. V minulosti pro děti byla slibovaným zlatým prasátkem zřejmě první večerní hvězda na obloze. Ta když se objevila, bylo to znamení k usednutí k bohatému štědrovečernímu stolu.

Po večeři následovala pro děti ještě oblíbenější vánoční nadílka, kterou mělo dle slov Boženy Němcové přinášet Jezulátko, tedy Ježíšek. Víra v Ježíška coby vánočního dárkonoše je velmi stará, svůj původ má v 16. století v německy hovořících oblastech. Z našich zemí pochází nejstarší zmínka o Ježíškovi s dárečky ze 17. století. Plné prosazení tradice štědrovečerního obdarovávání Ježíškem je spojováno až s 19. stoletím, tedy s dobou Boženy Němcové. Té babička o Ježíškovi povídala:

„Jezulátko sedí v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích. Neslyšíte nic než zvonků hraní.“

V knize Babička našly děti dárečky pod ozdobeným vánočním stromem. Spisovatelka v této souvislosti uvedla, že babička zvyk poznala až ve stáří od svých dětí. Tradice zdobení vánočního stromečku je opravdu poměrně mladá, první strom u nás byl o Vánocích ozdoben až na počátku 19. století. V roce 1812 ho na svém libeňském zámku v Praze připravil jako překvapení pro své přátele na vánočním večírku tehdejší ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich. Od poloviny 19. století se ozdobený stromeček pomalu stával součástí Vánoc, ve venkovském prostředí se zvyk naplno prosadil až po první světové válce.