Velikonoční jídelníček našich předků. Podobal se tomu dnešnímu?

Ještě dnes se v některých rodinách pečou tzv. jidáše, tedy sladké pečivo připomínající tvar smyčky. Ta má být symbolem provazu, na kterém se oběsil Jidáš. Tradičně se jidáše z kynutého těsta připravovaly na Škaredou středu. Právě v tento den si věřící připomínali zradu Ježíše Krista Jidášem za třicet stříbrných. Pečivo se podávalo pomazané medem, kterému se přikládal zvláštní význam a měl se jíst o Zeleném čtvrtku. Proč? Věřilo se, že konzumace nějakého pokrmu s medem na Zelený čtvrtek ochrání člověka před hadím uštknutím nebo vosím bodnutím. V některých krajích se dokonce házelo pečivo s medem do studny, aby do příštího roku nevyschla a dávala dobrou vodu.

O Zeleném čtvrtku (kdy si křesťané připomínají poslední večeři Ježíše) se mělo na stole objevit něco zeleného, tedy třeba zelenina nebo hrách. Ten symbolizoval peníze, tedy finanční dostatek po celý rok. Připravoval se třeba také kopřivový špenát, ke kterému se přidávalo volské oko. Ve středověku bylo zvykem vařit na Zelený čtvrtek obilnou nebo hrachovou kaši, která se sladila ovocem a medem. Kaše tehdy patřila k obřadním pokrmům, a konzumovala se tedy třeba o vánočních nebo velikonočních svátcích. Sladkou kaši o velkém pátku podávala v dobách středověku vrchnost chudákům a žebrákům. Tento zvyk prý velmi podporovala především známá Perchta z Rožmberka. Krupicová kaše se pak většinou jedla o Božím hodu velikonočním někdy od 17. století až do druhé světové války. Kaše se dochucovala nejčastěji medem, skořicí a sušeným ovocem, později také strouhaným perníkem.

Velký pátek je významným křesťanským svátkem, který je památkou na ukřižování Ježíše Krista. Proto se v tento den dodržoval nejpřísnější půst v celém roce. Nejedlo se maso ani vajíčka, platil zákaz konzumace mléka a mléčných výrobků, pokrmy se nemastily živočišným tukem. Mnoha lidem na Velký pátek postačil krajíc suchého chleba a káva. V některých rodinách bylo zvykem připravovat k pití odvar z hořkých bylin na paměť Ježíšova nápoje před smrtí, tedy žluči. Nesměly se pít ani alkoholické nápoje. Vařila se například jáhlová nebo zelná polévka. Oblíbená byla také polévka z čerstvých jarních bylinek, jako je třeba kopřiva, šťovík, polníček, pažitka nebo petrželka.

O Bílé sobotě se tradičně pekl mazanec a beránek. Toto velikonoční obřadní pečivo, alte třeba také chléb, koláče, vajíčka, uzeniny nebo víno se následující den (tedy o Božím hodu velikonočním) žehnaly v kostele. Takovéto žehnání pokrmů mohlo být součástí mše, nebo probíhalo před ní či po ní, a to při bočním oltáři. Doprovázeno bylo modlitbou:

„Pane, ty jsi se po svém zmrtvýchvstání ukázal svým učedníkům a jedl jsi s nimi. Tys i nás pozval ke svému stolu a s námi slavil velikonoční hostinu. Požehnej tento chléb, tato vejce a toto maso a zasedni s námi k velikonoční hostině v našich domovech. Kéž roste naše vzájemná láska a velikonoční radost a kéž jednou všichni zasedneme ke stolu tvé věčné velikonoční hostiny.“

Svěcené pokrmy pak rodina jedla společně. Pokud do domu přišla návštěva nebo i jenom pocestný či žebrák, měl být obdarován kouskem posvěceného jídla. To se dávalo také do studně, k ovocným stromům v zahradě nebo na okraj pole – to aby byl po celý rok zajištěn blahobyt a dostatek.

Pečení beránka o Velikonocích má svou symboliku. Beránek patří mezi nejstarší a nejčastěji užívané křesťanské symboly, jeho původ sahá až do starozákonních dob. Bůh ve Starém zákoně je popisován jako pastýř, a beránek má tedy představovat člena jeho stáda – věřícího. Toto zvíře také Izraelité Bohu nejčastěji obětovali. Z Nového zákona vychází beránek coby symbol ukřižovaného a zázračně vzkříšeného Ježíše Krista. Zmrtvýchvstalý Kristus býval zobrazován jako beránek s vítěznou korouhví. Ve středověku se jako tradiční velikonoční pokrm podávala jehněčí pečeně. Tu v 19. století postupně nahrazoval sladký beránek upečený z těsta.

Typickým velikonočním obřadním pečivem je rovněž mazanec, kulatý a dozlatova upečený připomíná jarní slunce. Na památku Ježíše Krista se na jeho povrchu před upečením vyřízl kříž. Rodina ho jedla vždy společně a každý z něj musel dostat kousek, myslelo se při tom také na dobytek. V bohatších rodinách bývalo zvykem péct pro každého člena domácnosti vlastní malý mazanec. Toto sladké pečivo také patřilo k nejčastějším dárkům, který dostávali o velikonočním pondělí koledníci jako výslužku. Ve středověku ho pekaři rozdávali chudým, za panování Josefa II. se mazance pekly do nemocnic, škol nebo do věznic.