Historie českého školství: Jak vypadala vesnická škola a co se učilo?

Podoba školy odpovídala zákonným požadavkům. Pokud měla být na vesnici postavena budova školy, dle tehdejšího zákona musel nejprve pozemek zkontrolovat lékař a podat zprávu okresní školní radě, zda je vhodný. Okresní školní rada také schvalovala kompletní návrh budovy, tedy půdorysné řešení, způsob uspořádání tříd a jejich vybavení - lavic, stolů, nábytku a školních pomůcek. Škola musela mít k dispozici zdroj pitné vody. Tento problém byl řešen vybudováním vodovodu nebo studny. V každé škole se kromě třídy (či několika tříd) měla nacházet také knihovna, místnost sloužící pro uložení školních pomůcek a místnost určená jako zázemí pro řídícího učitele. Při stavbě školy se dbalo mimo jiné i na velikost dveří, místností a chodeb. Dle dobových stanov bylo žádoucí, aby okna třídy směřovala na jih, a to navíc na místo tiché, aby nebyla nijak rušena pozornost žáků.

Z tohoto důvodu se školy nestavěly u silnic nebo u hlučných ulic. Třídy byly velice prostorné, aby se do nich vešel maximální počet žáků, který byl zákonem stanoven na osmdesát. Mezi základní vybavení učebny patřila kamna, železná nebo hliněná. Ta se nacházela při stěně naproti oknům. Podlahu měly pokrývat parkety z tvrdého dřeva, nezřídka však byla ve vesnických školách prostá podlaha hliněná. Školní lavice byly ve třídě minimálně ve třech velikostech, aby se přizpůsobily výšce žáků, kteří pak dobře viděly na tabuli. V lavicích byly umístěné kalamáře a místa pro dva až čtyři žáky. V každé třídě se taky nacházela černá tabule, skříň na knihy a židle pro inspektora, faráře a školního dozorce.

Zatímco ve městě docházely děti do školy devět měsíců v roce, na vesnici byla doba vyučování o měsíc zkrácena. Důvod byl prostý – na venkově se děti častěji zapojovaly do prací dospělých. V zemědělských oblastech byly děti ze školního vyučování omluveny třeba v době sklizně. Všeobecně nebyla pravidelná návštěva školy na vesnicích dodržována, což vyústilo v zavedení pokut pro rodiče, kteří své děti do školy neposílali.

Děti chodily do školy upravené a čisté, v pořádku musely mít také své pomůcky. Pokud žák přišel na vyučování pozdě, byl potrestán. Na začátku dne se děti shromáždily ve třídě a za doprovodu učitele šly do kostela. Po mši, kterou mnohdy učitel doprovázel hrou na varhany, začalo ve škole vyučování. Již tehdy každá škola dostávala osnovy, které obsahovaly učební látky a rozvrhy. Předměty, které si žádaly zvýšenou pozornost žáků, se vyučovaly dopoledne. Od roku 1869 došlo ke stanovení učebních osnov, které nařizovaly, že vyučování žáků má probíhat takovým způsobem, aby docházelo k prolínání ideálně všech předmětů.

V období před první světovou válkou se děti ve školách učily náboženství, čtení a psaní ve vyučovacím jazyce (tedy v češtině nebo v němčině), počtům, přírodopisu a přírodozpytu, zeměpisu, dějepisu, kreslení a zpěvu. Chlapci pak absolvovali ještě hodiny tělocviku, dívky ručních prací. Na vesnicích bylo zpravidla spojeno několik tříd dohromady, takže učitel se mohl v jeden okamžik věnovat jen určité skupině žáků a ostatním zadával samostatnou práci. Počet tříd na škole určoval počet dětí, které měly povinnost do školy docházet. Nebylo výjimkou, když na vesnické škole fungovala pouze jedna třída.

Zvláštní postavení na vesnici měl pan učitel, který spolu s panem farářem patřil k váženým občanům. Učitel nejenom vzdělával děti, ale také přispíval ke společenskému životu na vsi a dokázal formovat názory prostých lidí, kteří mnohdy ani neabsolvovali základní školní docházku. V srpnu roku 1805 vstoupil v platnost tzv. Schulkodex, který mimo jiné popisoval vlastnosti, kterými měl být učitel obdařen.

Muž vykonávající tuto profesi měl mít zdravé tělo i mysl a měl být výřečný. Měl jít příkladem všem lidem ve vesnici svým chováním ve škole, ale také v soukromém životě. Při vyučování musel plně respektovat předepsanou látku v učebnicích, bylo nepřípustné, aby své žáky učil něco navíc nebo naopak něco z učiva vypustil. Na vesnicích se školní výuka často prolínala s lidovými tradicemi, hrami či písněmi. Od roku 1870 nesměli učitelé žáky tělesně trestat.

Plat vesnických učitelů byl podstatně nižší než plat učitelů ve městech. Proto si učitelé na venkově většinou přivydělávali hrou na hudební nástroj – třeba v kostele na varhany nebo na housle v hospodě, na pohřbu nebo na svatbě. To s sebou bohužel neslo i jedno negativum, a to pití alkoholu. Proto později vznikla vyhláška, která učitele nabádala k tomu, aby šli společnosti příkladem a neholdovali alkoholu či jiným neřestem.

O negativních dopadech alkoholismu měli rovněž poučovat své žáky. V té době totiž nebylo výjimkou, když děti dostávaly po večeři třeba sklenici piva. Učitelům bylo také postupem času zakázáno přivydělávat si právě hrou na svatbách, pohřbech a v hospodách. Lidé na vesnici učitelům proto přilepšovali naturáliemi, například vejci, mlékem nebo dřevem na topení.