KOMENTÁŘ | S princem Philipem odchází smysl pro povinnost, oddanost i lidskost. Sobectví bylo vévodovi cizí

Neměl jednoduchý život, ale nikdy si nestýskal. Už jako roční chlapeček musel opustit rodné Řecko, když Královská armáda jeho strýce Konstantina, v níž sloužil i jeho otec, prohrála válku s Tureckem. Jeho matka Alice byla od narození neslyšící a později jí lékaři diagnostikovali maniodepresivní psychózu. Poté, co jeho tatínek Ondřej-Andreas sám přesídlil do Monte Carla, skončil syn na internátních školách, a to ve Francii, Německu i Velké Británii, když nacismus zachvátil svět.

Obdivoval československé letce i sochaře Bělského

A právě ve druhé světové válce se zřejmě projevilo, že dětství a útrapy v něm jej zocelily. Nebyl žádným rozmazleným aristokratem, i když mu od narození jako pravnukovi dánského krále Kristiána IX. a vnukovi řeckého krále I. náležel titul dánského i řeckého prince. Ve válce kariérně rychle stoupal, účastnil se mimo jiné boje o Krétu či invaze na Sicílii. Jeho jméno je spojeno i s podpisem japonské kapitulace v Tokijském zálivu, jíž byl přítomen.

Osudným se mu ale stalo setkání s Alžbětou, která změnila jeho život. Svět tak přišel o schopného vojáka, který mohl velet celému britskému námořnictvu. Láska však byla silnější než kariéra. Oba byli vzdálení sestřenice a bratranec, pravnoučata královny Viktorie. Jejich cesty se poprvé proťaly, když budoucí panovnici bylo osm let. Poznali se v roce 1934 na svatbě řecké a dánské princezny Mariny a vévody z Kentu Jiřího. O pět let ji jako třináctiletou doprovázel při návštěvě královské rodiny v námořní akademii v Dartmouthu na žádost Alžbětiny matky a Philipova strýce Louise Mountbattena. Právě tehdy se do šviháckého námořního kadeta podle všeho Alžběta zamilovala. Korespondovali si po celou válku a Philip požádal Alžbětina otce, krále Jiřího VI., o její ruku v roce 1946. Král svolil pod podmínkou, že ke svatbě dojde o rok později, až bude Alžbětě jednadvacet roků.

Po jejím boku jako manžel stál neuvěřitelných 73 let. Jejich svazek nebyl produktem dynastických úvah. S královnou Alžbětou II. měli pevný vztah, jinak by se nepodřídil. Před sňatkem se vzdal titulu řeckého a dánského prince, včetně řeckého občanství. Mimochodem celý život jej trápilo, že se nenaučil rodný jazyk a nepochopil tamní mentalitu. Změnil si i příjmení, neboť jméno Glücksburg krátce po skončení 2. světové války evokovalo vzpomínky na německou cyničnost. A tak se občansky jmenoval Mountbatten, a to po svém strýci. Z pohledu věřících však učinil největší oběť tím, že změnil církev. Jako pravoslavný křesťan konvertoval k anglikánské církvi.

Postavou vysoký muž, který mohl velet námořnictvu, se okamžitě podřídil potřebám královského dvoru. Jako voják měl totiž v DNA zakódovanou povinnost pro službu, a proto okamžitě pochopil, jakou roli má v monarchii. I v armádě musel poslouchat, a tak někdo jiný by na jeho pozici nemusel obstát. Smířil se svým upozaďováním, ale přesto zůstal sám sebou. V době, kdy ještě nebylo módou dělat si jméno na životním prostředí, se bil za podporu přírody a živočichů. Miloval koně, a když byl s Jejím Veličenstvem v březnu roku 1996 na návštěvě v České republice, nemohl vynechat návštěvu kladrubského hřebčína. A zde se prokázalo, jaké úctě se těší i mimo Ostrovy. Když mělo jeho čtyřspřeží nehodu, nepodlehl tehdejší ředitel Norbert Záliš vábení bulváru, který za snímky havárie nabízel obří sumy. Aura jeho autority i respekt nedovolily žádnou nekalost vůči princi Philipovi, byť byl v královském páru vždy tím druhým, který neměl žádné klíčové pravomoci. Podraz od Čecha by jej jistě bolel, neboť si vážil odvahy československých letců ve službách v RAF, které obdivoval, spřátelil se s českým sochařem Františkem Bělským, jenž portrétoval královskou rodinu, včetně Alžběty II. i jeho, a výtečně si rozuměl s prezidentem Václavem Havlem při návštěvě na Pražském hradě.

Jeho svérázný humor polidšťoval královský dvůr

Princův osobitý, svérázný humor, který mnohdy balancoval na hraně únosnosti, však polidšťoval královský dvůr. Specifickou rétorikou dával najevo, že sice je podřízeným své ženy, ale zároveň neudusí svoji osobnost, nepřetvařuje se. Využíval, že klíčová témata neměl v monarchii v gesci. Svět si jeho excesy zamiloval. Snad každý si vzpomene, jak se australského domorodce při návštěvě zeptal, zda ještě bojují s oštěpy, anebo jak prezidentovi Nigérie Olusegunovi Obasanjovi v roce 2003 řekl, že vypadá, jako by byl připraven jít do postele, když byl přitom oblečený v tradičním domorodém oděvu. Bývalé britské studenty zase zaskočil, když k nim pronesl, že pokud v čínské škole dlouho zůstanou, budou mít šikmé oči a pozdvižení způsobil i v Cardiffu. Neslyšícím při poslechu tamní školní kapely bicích nástrojů sdělil, že se nediví, jak jsou hluší. Jeho řečnický styl však nikdy neohrozil monarchii či královnu Alžbětu II.

Pamatovat si však téměř stoletého vévodu z Edinburghu jen jako šprýmaře by bylo nespravedlivé, laciné a až bulvární. Velký sportovec, který v roce 1956 zahajoval jménem královny olympijské hry v australském Melbourne, byl především milujícím manželem, starostlivým otcem a později i vzorným dědečkem. Nebyly mu lhostejné rodinné problémy. Například už odmítal tolerovat chování svého syna Charlese, a tak mu dal písemné ultimatum, aby přestal obelhávat Dianu. Po jejím tragickém skonu byl největší oporou vnuků Williama a Harryho. Přemluvil je, aby šli v pohřebním průvodu za její rakví, protože v budoucnosti by své absence mohli litovat. Řekl jim, že půjde s nimi a zdrcené děti jej poslechly. Byl přesvědčivý, autentický. Byť voják, uměl se vžít do duše jiných, uměl projevovat lidskost.

I když působil, že je věčně nad věcí, v posledních dnech jeho života jej sužovalo odcizení Williama a Harryho. Zdrtilo jej i obvinění od Harryho a jeho ženy Meghan, že v královské rodině bují rasismus. Pozornost bulváru mu nebyla příjemná. Celý skandál nemohl pochopit a není divu. Aféra se totiž příčila jeho smyslu pro povinnost a službu. Byl dokonalým protipólem princezny Diany, která tolik otřásla monarchií, stejně jako Meghan, vévodkyně ze Sussexu.

S princem Philipem, který řídil vůz až do svých 97 let a designově i technicky se podílel na Land Roveru, jež jej vezl na poslední cestě, odchází stará škola. Svět i monarchii opustil muž, pro něhož služba, smysl pro povinnost, oddanost i věrnost byly hlavním posláním jeho těžkého a náročného života. Přesto zůstal svůj a i přes všechny peripetie neztratil pověstný humor. Až nyní si monarchie i národ uvědomí, jakou osobnost v podobě prince Philipa ztratila. Výjimečnost, empatie a moudrost se nedá jen tak nahradit. A královna Alžběta II. náhle přišla o svou největší oporu, jakou kdy ve svém životě měla.