Extrémní počasí jsme nezastavili. 2024 bude nejteplejším rokem v historii, oteplení překročí hranici 1,5 stupně

Průměrná globální teplota dosáhla v listopadu 14,1 stupně Celsia, což je o 0,73 stupně více než průměr pro období 1991 až 2020. Ve srovnání s předindustriálním obdobím, kdy začaly první systematické záznamy teplot, je to nárůst o 1,62 stupně. Zatím nejteplejší listopad byl zaznamenán v roce 2023, což svědčí o neustále se zvyšující globální teplotě.

Po analýze dat za prvních 11 měsíců roku 2024 odborníci předpovídají, že tento rok bude nejteplejším v historii měření. Zároveň překročí symbolickou hranici oteplení o 1,5 stupně Celsia, kterou si mezinárodní společenství stanovilo v Pařížské dohodě z roku 2015 jako kritickou. Tato hranice má sloužit k zabránění nejzávažnějším dopadům změny klimatu, jako jsou extrémní povětrnostní jevy, ztráta biodiverzity nebo výrazné stoupání hladin moří.

Samantha Burgessová, zástupkyně ředitele C3S, potvrdila, že rok 2024 bude pravděpodobně nejteplejším rokem v historii. „Překročení hranice 1,5 stupně Celsia v průměru za kalendářní rok neznamená automaticky porušení Pařížské dohody. Jde ale o jasný signál, že je potřeba okamžitě zavést ambiciózní opatření na ochranu klimatu,“ uvedla Burgessová.

Rok 2024 tak podtrhuje nutnost posílení globálních klimatických politik a urychlení přechodu na obnovitelné zdroje energie. Stávající klimatické závazky jednotlivých zemí se ukazují jako nedostatečné. Klimatologové varují, že pokud se globální oteplování nepodaří udržet pod hranicí 1,5 stupně Celsia, hrozí riziko, že planeta překročí nevratné body zlomu, které by mohly mít katastrofální dopady na ekosystémy a lidskou společnost.

Svět tak vstupuje do období, které zcela mění dosavadní příběh o klimatických změnách. Příštích deset let bude zásadním milníkem, jenž určí, jaký osud planetu čeká. Téměř desetiletí se vědci, politici a environmentální aktivisté sjednocovali kolem jediné výzvy: „Udržme oteplování pod 1,5 °C.“ Tento cíl, zakotvený v Pařížské dohodě z roku 2015, měl zabránit tomu, aby globální oteplení přesáhlo 1,5 °C oproti předindustriální době.

Rok 2024, který je na cestě stát se nejteplejším rokem v historii měření, však ukazuje, že tato ambice se zřejmě rozplývá, uvedl server Washington Post. Svět se posouvá do nové éry, kde sice čisté energie zažívají bezprecedentní růst, ale tento růst stále nestačí na to, aby zastavil globální oteplování.

Emise skleníkových plynů, které by měly být sníženy na nulu, aby se zabránilo dalšímu zvyšování teploty, se místo toho ustálily na historicky vysokých hodnotách. Tento stagnující stav je způsoben především rostoucí globální poptávkou po energii a politickým odporem vůči ukončení těžby a využívání fosilních paliv, jako jsou ropa a zemní plyn.

Podle nejnovějších odhadů překročí průměrná teplota planety hranici 1,5 °C již letos. Formálně je tato hranice považována za překročenou až tehdy, když se teploty udrží nad tímto limitem po několik let v řadě. Přesto většina odborníků věří, že tento bod zlomu planeta dosáhne během příští dekády.

Tento posun přichází v době, kdy se současně zpomaluje globální úsilí o omezování emisí. Spojené státy, vedené prezidentem Donaldem Trumpem, se připravují na vystoupení z Pařížské dohody a na zrušení celé řady environmentálních předpisů. Na nedávném klimatickém summitu v Baku se vyjednavači dokonce rozhodli neobnovit svůj závazek postupně omezovat fosilní paliva, která jsou hlavní příčinou globálního oteplování.

Přesto se v energetickém sektoru odehrávají změny, které už nelze snadno zastavit. Solární a větrná energie se díky technologickému pokroku a klesajícím nákladům staly tak dostupnými, že je často ekonomicky výhodnější stavět nové obnovitelné zdroje než uhelné nebo plynové elektrárny. Ceny solárních panelů a baterií klesly o neuvěřitelných 90 % za posledních deset let, což pomohlo zvýšit popularitu elektromobilů po celém světě.

Tato situace však vytváří paradox: svět se sice vzdaluje od nejhorších scénářů klimatické krize, ale ne dost rychle, aby se vyhnul některým z jejích nebezpečných dopadů. Podle mnoha odborníků bude budoucnost planety záviset na ekonomice čisté energie a na tom, jak rozvojové země dokážou uspokojit rostoucí poptávku po elektřině, aniž by zároveň dramaticky zvýšily své emise.

Podle Mezinárodní energetické agentury by mohly globální emise skleníkových plynů dosáhnout svého vrcholu již příští rok. To je pozitivní zpráva, ale nestačí to. Aby se podařilo dosáhnout cíle 1,5 °C, musel by svět snížit své emise na polovinu do roku 2035. To však není reálné při současném tempu změn. Současné politiky jednotlivých států podle OSN vedou k oteplení o 2,6 až 3,1 °C do konce století.

Přesto tento vývoj představuje určitý pokrok ve srovnání s očekáváním při přijetí Pařížské dohody. Tehdy vědci předpokládali oteplení až o 4 °C, což by vedlo k nevratným katastrofám, jako je například úplný kolaps antarktického ledovce nebo zhroucení hlavních oceánských proudů. I oteplení o 2,6 °C však může způsobit „nebezpečné a rozsáhlé narušení,“ varuje Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC).

Mezi největší hrozby patří nevratné tání grónského ledovce, které by ohrozilo pobřežní města jako New York nebo Šanghaj, a extrémní horka a vlhkost, jež by mohla učinit velké části světa neobyvatelnými. Kromě toho hrozí masový úhyn korálových útesů, prudké zvyšování hladiny moří a dlouhotrvající vlny veder, které mohou přijít během několika desetiletí.

Pro zmírnění těchto dopadů bude nutné investovat obrovské částky do adaptačních opatření. Podle OSN budou chudé země potřebovat až 387 miliard dolarů ročně na zvládání klimatických katastrof, zatímco bohaté země budou muset investovat stovky miliard dolarů do ochranných opatření, jako jsou hráze a infrastruktura proti povodním.

Dalším problémem je rostoucí poptávka po energii. Podle Mezinárodní energetické agentury se každoročně zvyšuje o ekvivalent spotřeby elektřiny celého Japonska. Tento růst je způsoben nárůstem počtu elektromobilů, výstavbou datových center s umělou inteligencí a rostoucí potřebou klimatizace v rozvojových zemích.

I když tedy čisté energie přibývá, spotřeba fosilních paliv neklesá. Pokud státy nezačnou uzavírat uhelné a plynové elektrárny a nepřestanou těžit ropu, emise nezačnou klesat. Vývoj v rozvojových zemích, zejména v jihovýchodní Asii, Latinské Americe a Africe, bude klíčový. Pokud tyto země rozšíří svůj energetický sektor podobně jako bohaté státy, tedy za využití fosilních paliv, cíle Pařížské dohody budou nenávratně ztraceny.