Svět se stává příliš teplým i na umělý sníh. Počasí uvrhá zimní olympijské hry do nejisté budoucnosti

Současné zimní olympijské hry v italských Alpách, které jsou pro Digginsovou posledními v kariéře, nejsou výjimkou. Sněžná děla zde běžela týdny v kuse, aby připravila tratě. Jak lidstvo pokračuje ve spalování fosilních paliv, zima se nezvratně proměňuje. Sněžení ubývá, sněhová pokrývka se ztenčuje a teploty rostou, což mění hory, které byly dříve uprostřed zimy pod tlustou vrstvou prachu, v holá úbočí.

Historická data ukazují, že zimní olympiáda se doslova „rozpouští“. Od prvních her v roce 1924 se mnohé změnilo. Zatímco tehdy se téměř vše odehrávalo venku, od 80. let se hokej, krasobruslení či curling přesunuly do hal, aby byl zaručen kvalitní led. Venkovní podmínky jsou totiž stále nespolehlivější. Od roku 1950 stoupla únorová teplota v hostitelských městech v průměru o 1,5°C.

V italské Cortině d’Ampezzo, která hostila hry už v roce 1956, vzrostly únorové teploty za posledních 70 let o 2°C. To v praxi znamená o 41 mrazivých dní v roce méně. Pro sportovce je takové oteplení nebezpečné. Mokrý a tenký sníh zvyšuje riziko pádů a zranění, což se projevilo už v roce 2014 v ruském Soči, kde si závodníci stěžovali, že lyžují v „rozbředlém sněhu“ a nedokážou správně odhadnout rychlost při skocích.

Vědecké analýzy z roku 2024 naznačují, že počet míst schopných hostit zimní hry se drasticky snižuje. I kdyby státy dodržely své klimatické závazky, do roku 2050 bude pro olympiádu vhodných jen 52 z 93 dříve uvažovaných lokalit. Ještě horší je situace pro paralympiádu, která se koná později v sezóně. Pro tu by v polovině století zbylo jen 22 vhodných míst, a při nejhorším scénáři oteplování dokonce jen čtyři.

Podle odborníků z University of Waterloo budou v roce 2050 schopna zajistit přirozený sníh pouze čtyři střediska: japonské Niseko, ruský Terskol a francouzské Val d’Isère s Courchevelem. Bez radikálního řešení klimatické krize se možnost pořádání zimních her doslova vypařuje. Nejde jen o nedostatek srážek, ale o překročení kritické hranice teploty, po které úbytek sněhu nabírá na obrátkách.

Tento trend pociťuje i americký Utah. Salt Lake City, které bude hostit hry v roce 2034, zaznamenalo letos v lednu pouhých 0,25 cm sněhu, což je o 76 cm méně, než je dlouhodobý průměr. Studie z časopisu Nature potvrzuje, že sněhová pokrývka na severní polokouli za posledních 40 let výrazně prořídla, přičemž největší úbytek, 10 % až 20 % za desetiletí, vykazuje jihozápad USA a velké části Evropy.

Kde selhává příroda, nastupuje technika, ale i ta má své limity. Peking v roce 2022 spoléhal téměř výhradně na umělý sníh. Letošní hry v Itálii vyžadují výrobu 2,4 milionu metrů krychlových sněhu, což spotřebuje přibližně 950 milionů litrů vody – množství, které by naplnilo 380 olympijských bazénů. Problémem je, že i sněžná děla potřebují mráz a suchý vzduch, což je při současných vlnách veder nedostatkové zboží.

V prosinci bylo v italských dějištích takové teplo, že se sníh dal vyrábět pouze v noci. Kritici navíc upozorňují na obrovskou energetickou náročnost této technologie, která paradoxně dále přispívá k oteplování. Hydrologové se ptají, jak zodpovědné je vynucovat pořádání her v podmínkách mizejících vodních zdrojů. Bez umělého zasněžování by však zimní sporty v současné podobě již zanikly.

Mezinárodní olympijský výbor (MOV) se snaží situaci řešit flexibilnějším přístupem. Do budoucna se počítá s tím, že jeden hostitel nemusí pořádat všechny disciplíny. Od roku 2030 bude navíc ochrana klimatu a minimalizace znečištění smluvním požadavkem pro každého, kdo bude chtít hry organizovat. Zvažuje se také sloučení olympiády s paralympiádou nebo posunutí termínu her na dřívější období roku.

Ztráta sněhu však představuje mnohem větší hrozbu než jen konec lyžování. Sníh funguje jako přirozený rezervoár, který ukládá vodu v zimě a uvolňuje ji na jaře a v létě pro zemědělství, pití a výrobu elektřiny. Pro miliardy lidí, kteří jsou na tomto cyklu závislí, znamená úbytek sněhu existenční krizi. Zimní olympiáda je tak spíše viditelným symbolem mnohem hlubšího problému.

Zimní sportovci vidí dopady změn v přímém přenosu každý den při tréninku. Nejde jen o sport, ale o ochranu zimy jako takové. Pro mnohé rodiče, jejichž děti milují lyžování, je tragédií sledovat, jak se z dříve běžné zimní radosti stává vzácná a nejistá událost. Svět přichází o způsob, jakým jsme byli zvyklí trávit čas společně v mrazivé kráse přírody.