ROZHOVOR | O bílých myškách jsem ještě od pacienta neslyšel, říká primář protialkoholní léčebny. Zavedl by prohibici?

Varování před pitím alkoholu slýcháme dnes a denně, přesto Češi stále patří ke smutné špičce v jeho konzumaci. Čím to podle Vás je?

Možná právě proto, že o tom slýcháme dnes a denně. Jak se o něčem mluví příliš mnoho, začnou být lidi hluší. Ale vážně: těch důvodů bude jistě více. Můžeme spekulovat o tom, nakolik do naší kultury patří pití alkoholu víc než v jiných zemích...nakolik je to důsledek toho, že skoro dvě generace našich lidí žily v době, kdy po práci nebylo co jiného dělat...nakolik to souvisí s naší národní tendencí na problémy spíš pasivně nadávat, třeba vsedě u piva, než je aktivně řešit. Říkáte, že varování slýcháme dnes a denně, ale já myslím, že nejsou často pronášena příliš vážně a to má taky svůj dopad.  

Zavedl byste prohibici?

Jednoznačně ne. Jednak se z historie ví, že to k ničemu nevede, a taky nechci žít ve společnosti, kde by někdo jakkoliv osvícený lidem zakazoval, co jim škodí. Není dobré, aby někdo jiný určoval, čeho Vy se máte zříci. Aby z Vás snímal zodpovědnost a rozhodoval za Vás. Kromě toho, že je to morálně nepřijatelné, tak to stejně funguje jenom chvíli: z dlouhodobého hlediska musí člověk umět rozpoznávat rizika sám.

Omezil byste reklamu na alkohol?

Je to podobné, jako s prohibicí a bude to znít možná divně: nechci chránit dospělého člověka za něj samotného. Ať si každý sám rozhodne, jestli se reklamě vystaví či nikoli. Jiné je to samozřejmě s dětmi či s lidmi, kteří se úplně samostatně rozhodnout nemůžou, tam bych naopak případné ochranné ambice soustředil velmi.

Za jak dlouho se člověk propije k alkoholismu?

Rozvoj závislosti má sice své uzlové body, ale je to plynulý, neustále se prohlubující proces, u kterého nepoznáte zcela přesně, kdy už je problém. Pod slovem závislost se skrývají dva odlišné děje - adikce a dependence. Dependence se více blíží představě, jakou má o závislosti většina lidí - to, aby si mozek a tělo zvykly na drogu či alkohol a vyžadovaly ho pro své "normální" fungování, chvíli trvá.

Horší je ale adikce, porucha libostního systému mozku, řekněme si zjednodušeně, že je to jakési rozmazlení mozku. Část mozku, která má na starost dosahování libosti, radosti, úlevy, si všimne, že než pomalé, náročné přirozené způsoby, jak si udělat dobře, je rychlejší a efektivnější užití drogy. Postupně se opravdu rozmazlí, nechce vydávat zbytečnou energii na získání libosti či úlevy, když to jde rychle. Rozmazlené dítě taky nevyvíjí žádnou náročnou aktivitu, když odměnu dostane snadno a za nic. A závislost ve smyslu adikce může vznikat velmi rychle, člověk může být chycen už první zkušeností se snadnou a rychlou libostí.

V čem se liší alkoholismus u žen a alkoholismus u mužů?

Ten základní problém, který jsem právě popsal, je stejný. Ten je dokonce stejný u většiny, ne-li u všech živočichů. Rozdíly mezi pohlavími jsou dány hlavně rozdílnými tělesnými systémy a rozdílnými společenskými rolemi. Těla muže a ženy fungují v odlišném hormonálním nastavení, odlišně běží metabolizmus, odlišně se zpracovává stres, myslím, že i proto se u ženy závislost může rozběhnout rychleji.

Na ženu jsou taky kladeny mnohé společenské nároky a role - když pijící muž vypadá zanedbaně, stále ještě může být v širším průměru, žena by ale byla více stigmatizovaná. Když vypadne v našem prostředí žena z role matky, je to větší průšvih, který se tolik neodpouští, jako když vypadne z otcovské role muž, což zase patří bohužel dnes k širší normě. Nejde jen o nějaké vnější věci, ale tato selhání společenských rolí a požadavků mají pak větší dopad na sebehodnocení a na odvahu ke změně.      

Byly zaznamenány případy alkoholismu u dětí?

Ano, bohužel ano, v dětském věku stačí k rozvoji závislosti mnohem menší čas. Třeba pár měsíců.

Jsou nějaká povolání, u nichž je vyšší procento alkoholiků nebo vyšší riziko, že člověk alkoholu propadne?

Alkohol tím, že je od určité dávky tlumivý, bývá zneužíván na zvládání úzkosti. Nejrizikovější proto jsou ta zaměstnání, kde je práce spojená s vysokým rizikem selhání před veřejností nebo kde je jednorázový výkon spojený s vysokou odměnou. Asi je taky rizikovější, když je člověk sám sobě zaměstnavatelem a sám si tedy může vytvořit alkoholové prostředí, než když pracuje někde, kde firemní kultura ve vztahu k alkoholu nezávisí jen na něm.

Existuje skupina pacientů, která se obtížněji zbavuje závislosti na alkoholu?

Je hodně lidských skupin, u kterých je to průměrně těžší. Třeba hodně mladí lidé, kteří obecně nadhodnocují svůj pocit kontroly nad životem a problémy. Nebo akademicky vzdělaní lidé, kteří často nadhodnocují význam své inteligence a kteří věří, že díky inteligenci závislost snadněji zvládnou - často místo toho snadněji najdou jen výmluvy prodlužující řešení. Hodně těžké je to s lidmi, kteří se sami řadí mezi elitu či celebrity - velmi těžce se jim daří opustit svou roli a k problému a ke svému místu mezi lidmi se postavit autenticky. Pak jsou skupiny lidí, kteří mají kromě závislosti ještě další problém, tam to bývá velmi těžké, například takový souběh demence a závislosti moc řešit neumíme.

Když přijde člověk z práce domů a každý den si dá „na uklidnění“ pivo, skleničku vína nebo něčeho ostřejšího, je alkoholik?

Kdyby to bylo jen tak, jak říkáte, tak to zjevně žádný problém nepůsobí. Problém nastane, když frekvence a množství narůstají, pak se začne prosazovat toxický efekt alkoholu na tělo i mozek, u něčeho pomalu, u něčeho rychle. Potíž může být ale v tom spojení "na uklidnění". Tím naznačujete, že by člověk užil alkohol kvůli ztlumení úzkosti či zlepšení nálady, libostní systém si této rychlé odměny samozřejmě všimne a bude ji hledat jako přednostní řešení i příště. Jestliže se pije alkohol na uklidnění, frekvence bude téměř jistě narůstat.

Kdy hovoříme o rizikovém pití a kdy už jde o alkoholismus?

Rizikové pití nemusí být jen to pití, které vede k závislosti. Rizikové je i pití, které neprospívá zdravotnímu stavu člověka. Nebo pití v situaci, kdy je nutná plná pozornost. Pak je každé pití rizikové. Pominu-li tyto případy, pak z běžného života víme, že různí lidé reagují na alkohol různě. Někdo může nevhodně řádit po každé malé skleničce. Bohužel není nic jako zcela bezpečné pití - co mění vaše duševní funkce a bere vám sebekontrolu, nemůže být bezpečné nikdy. Riziko spočívá v množství vypitého alkoholu (víc jak dvě skleničky pro většinu dospělých lidí?), v pravidelnosti, ve využívání zmíněného psychogenního efektu alkoholu nebo i v pití mimo své vlastní původní přání.

Jak se vlastně alkoholismus léčí? Co čeká pacienta, který u vás nastoupí léčbu?

Závislost patří mezi poruchy, na které není přímý terapeutický nástroj. Všechny nástroje jsou nepřímé a cílí na to, aby člověk pochopil, že závislost je problém a že největší kompetenci na změnu má on sám. K téhle hlavní motivační linii pak často bývá program postavený tak, aby pomohl reparovat rozmazlený mozek ve smyslu: chceš něco? tak pro to nejdřív něco udělej. Aby inspiroval nejen k odvaze udělat životní změnu, ale i v tom, jak barevně lze život žít. Hodně lidí si s sebou nese všelijaká traumata a zranění, či průšvihy, co způsobili oni sami, na to se samozřejmě terapie musí zaměřit taky. Napomoci člověku se v tom zorientovat a udělat první kroky řešení.

Používá se při terapii stále antabus?

Ano, stále je pro část lidí důležitý při zvládnutí abstinenčních krizí, někteří lidé se s ním cítí jistěji. Už to není ale tabletka vnucovaná v jakémsi abstinenčním rituálu, ale my i pacienti k ní přistupujeme věcně.

Jaká je úspěšnost léčby, obecně i ve vašem zařízení?

Vím, že lidi mají rádi statistické úspěšnosti. Ona je ale velmi špatně spočitatelná hlavně proto, že je více aspektů toho, co je úspěch. Úplná celoživotní abstinence? Abstinence od alkoholu, ale rekreační kouření marihuany? Subjektivní kvalita života? Legální způsob obživy? Změna života vedoucí k neškodění druhým lidem?  Bohužel to bývá v životě všelijak namícháno. Taky je třeba vidět, že naše léčba není většinou tím, co problém pomůže zcela vyřešit. Léčba bývá většinou delší proces a my jsme jen součástí celého léčebného kontinua. Většina lidí u nás zvládne léčbu dokončit a pokračovat někde doma v ambulantní terapii, významné části lidí se podaří život stabilizovat.

Je ostudou, pokud člověk zrelapsuje, tj. opětovně závislosti propadne?

Závislost je nahlížena u většiny lidí jako chronické recidivující onemocnění. Relaps není ostuda, může se stát, problém je nechat ho rozjet a nezvednout se znovu. Přístup k němu by měl být současně pragmatický a současně usilující o rychlou stabilizaci a hlavně prevenci relapsu dalšího. Možná jako přístup k zubnímu kazu. Zubní kaz se vyskytuje, většinou za to může náš způsob stravování a zubní hygieny, přesto neříkáme, že je to normální, abychom to úplně nezlehčovali a nepřestali proti tomu něco dělat.

Nejtěžší formou abstinenčního syndromu je delirium tremens. Opravdu při něm pacienti vidí pověstné bílé myšky?

V psychiatrii bývá časté, že když někdo popíše něco zajímavého, co se ostatním líbí, tak se to přepisuje z učebnic do učebnic často dost dlouho. U deliria je člověk komplexně dezorientovaný a zmatený, halucinace se můžou vyskytnout, ale sám jsem o bílých myškách v podobě, v jaké o ní přednáší Vlasta Burian v Baladě o deliriu tremens, ještě od pacienta neslyšel.