ROZHOVOR | Legendární žokej Váňa: Taxisu jsem se nikdy nebál, koním je covidová atmosféra jedno

Ohlédne se po závodišti a smutně zakroutí hlavou. Osminásobný vítěz Velké pardubické steeplechase Josef Váňa ví, že zřejmě už žádný další triumf či účast na jednom z nejtěžších závodů v Evropě nepřidá. „Už asi ne, protože na dostih nemám nutnou fyzickou kondici. Ve svých téměř osmašedesáti letech už nejsem schopen dostat se do takové formy, která je pro závod potřebná.“ Z jeho hlasu je znát smutek, ale dlouho se v jeho duši neusadí. Na splín nemá čas. Jako trenér musí co nejlépe na dnešní odpoledne připravit čtveřici svých svěřenců, která se objeví na startu. „Byl bych špatným koučem, kdybych jim nevěřil, koneckonců je favorizují i jiní,“ mrkne šibalsky bývalý žokej, který se v roli trenéra radoval v minulosti

Jindy bouřící tribuny v neděli úplně zmlknou. Závod o délce 6900 metrů, na jehož trase se musejí jezdci se svými udatnými koni vypořádat s jednatřiceti překážkami, se odehraje v nezvyklé atmosféře. Diváky na závodiště nepustí koronavirová infekce. „Nemyslím si, že ticho zvířata ovlivní. Podle mého názoru jim bude jedno, v jaké atmosféře poběží,“ je přesvědčený žokej, jemuž 28. října 2009 udělil prezident Václav Klaus medaili Za zásluhy.

Váňa je přesvědčený, že někteří mohou poznat, jak výjimečný závod se blíží. A dokumentuje to na legendárním Železníkovi, s nímž čtyřikrát v letech 1987 až 1991 vyhrál Velkou pardubickou a při posledním společném triumfu zaběhli tehdy nový traťový rekord časem 9:56,13 minut, který už však neplatí. „Vzpomínám si, že když šel poslední pardubickou, kterou v roce 1991 ve svých třinácti letech vyhrál, tak byl před ní doma i na tréninku takový uvolněný až žertovný, ale jakmile na ni přijel, jeho vystupování se změnilo. Dal uši i ocas nahoru, zpozorněl, protože tamní prostředí dobře poznal a věděl, že se nachází tam, kde mu lidé budou opět tleskat a oslavovat jej,“ usmívá se rodák ze Slopné, jemuž k osmi triumfům ještě dopomohl třikrát Tiumen (2009-2011) a jednou Vronsky (1997).

Během osmadvaceti startů na Velké pardubické, z nichž šestkrát seděl na Železníkovi i Tiumenovi, neměl nikdy problémy s obávanou překážkou, kterou je slavný Velký Taxisův příkop. „Nikdy jsem se kvůli ní nebudil ze spaní, protože až na jedinou výjimku jsem vždy seděl na koních, o nichž jsem věděl, že jsou schopni přeskočit i barák,“ říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Váňa, který poprvé na východě Čech startoval v roce 1985 a poslední kapitolu zřejmě dopsal v roce 2014. Během devětadvaceti let nejel jen dvakrát. A to v roce 2000, protože pozdě podal přihlášku, a o sedm let byl zraněný.

Během své kariéry dokonale poznal koňskou duši, s níž souzní. „Koně jsou přesně jako lidé, to znamená, že každé zvíře má úplně jinou povahu.“ Váňa upozorňuje, že si však žádného koně nikdy neoblíbil natolik, aby mu nadržoval. „Nikdy jsem se neupínal na výborné, excelentní, slavné koně jako byl Železník či Sixtten. V žádném případě jsem je neupřednostňoval. Spíše jsem měl vztah k těm horším, neposlušným a problémovým. Vždycky jsem se snažil, abych z koní, kteří ke mně přišli ze špatných podmínek, udělal lepší zvířata. Protože oni přece nemohli za to, kde vyrůstali, anebo jak s nimi bylo zacházeno,“ netají se svou filozofií Josef Váňa, který v roce 1994 přežil po pádu klinickou smrt.

ŠAMPIONY NIKDY OPROTI OSTATNÍM NEPROTĚŽOVAL

Pane Váňo, jak vnímáte letošní 130. ročník Velké pardubické, který se kvůli koronavirové pandemie pojede bez účasti diváků? Během vaší bohaté kariéry jste už zažil leccos, ale prázdné tribuny na slavném závodě, který patří mezi nejtěžší v Evropě, budou i pro vás něčím neobvyklým.

Samozřejmě, že nedělní atmosféra bude zvláštní, netradiční. Ale musím říci, jak moc jsem rád, že se dostih vůbec pojede, i když bez diváků. Zaplať pánbůh za to, i když se mně nelíbí, že se pro letošek dotace Velké snížila z pěti milionu korun na tři. Ovšem vše překryje skutečnost, že se uskuteční. Zažil jsem totiž rok 1968, kdy se z politických důvodů po invazi nekonala vůbec a nechtěl jsem, aby v její historii přibyla další absence. (V šedesátých letech často vítězili sovětské koně a jejich triumf několik týdnů po okupaci by mohl vyvolat nežádoucí konflikt, navíc sousedící vojenské letiště zabrali sovětští vojáci. Dále se nekonala během obou světových válek, závodiště osiřelo i v letech 1876 a 1908, a to kvůli nepřízni počasí. První ročník se jel už 5. listopadu 1874).

Domníváte se, že panující ticho může ovlivnit i koně?

Troufnu si tvrdit, že nikoli, protože když se pořádají kvalifikační anebo první jarní dostihy, rovněž na nich nepanuje žádné bouřlivé prostředí či ovace. Podle mého názoru bude koním jedno, v jaké atmosféře poběží.

Vy jste jezdil mnoho koní. Předpokládám, že vám nejvíce utkvěl v paměti Železník, s nímž jste čtyřikrát vyhrál Velkou pardubickou, včetně roku 1991, byť jste spadli na Poplerově skoku a i přes původní obrovskou ztrátu jste všechny soupeře předběhli. Čím byl ryzák, který byl navíc vyhlášen Koněm roku 1987, 1988 a 1991, tak výjimečným tvorem?

Ve své době byl Železník nejlepším překážkovým zvířetem na území Československa. Hodně mu pomáhalo, že běhal proti sovětským koním, kteří byli vycepovaní a nabouchaní. Ale poté co doktoru Laskovi došly peníze a nemohl své svěřence připravovat na Kavkaze v tříkilometrové nadmořské výšce a trénoval je v Rostově nad Donem, pak se pro všechny podmínky téměř srovnaly. Jinak Železník byl zvláštní koník a v počátku dělal problémy, protože nechtěl moc skákat. Například ve středu na jízdárně ve Světlé Hoře nebyl schopen přeskočit s malou holkou nízkou překážku a v sobotu byl schopný vyhrát kvalifikaci na Velkou pardubickou. Byl to prostě rošťák. K nám do Světlé Hory přišel ze Slavkova u Brna poté, co na pastvině utrpěl zranění zadní nohy. Časem se z něj stal strategicky přemýšlející tvor, který moc dobře věděl, na jakou překážku při Velké Pardubické nabíhá a hlavně, jak ji má skočit. A tak se vypracoval na profesionála, který neměl konkurenci.

Kdy jste Železníka, který jako jediný v historii Velké pardubické čtyřikrát triumfoval, viděl poprvé?

Když mu byly tři, tak jsem ho zaregistroval běhat na závodech v Bratislavě, kde skončil za Rozálií druhý. A žokej Hurt, který ho jel, přišel do vážnice, kde vztekle praštil se sedlem a řekl, že Železník má tak blbé jméno, že v životě nemůže nikdy nic vyhrát. Jenže s odstupem času se ukázalo, že vítězná Rozálie triumfovala na mítinku socialistických států při dostihu pro kobyly, takže v Bratislavě běžel proti raketě. Uměl se prosadit i na rovinatých závodech.

Koho jste si kromě Železníka ještě oblíbil. Byla to například bílá klisna Sixteen, již jste trénoval a která letos 3. září uhynula?

Musím vás opravit, protože já jsem si nikdy Železníka ani Sixtteen či jiného koně neoblíbil. Spíše jsem měl vztah k těm horším, neposlušným a problémovým. Vždycky jsem se snažil, abych z koní, kteří ke mně přišli ze špatných podmínek, udělal lepší zvířata. Protože oni přece nemohli za to, kde vyrůstali, anebo jak s nimi bylo zacházeno. A to je moje filozofie. Proto jsem se nikdy neupínal na výborné, excelentní, slavné koně. V žádném případě jsem je neupřednostňoval. Nedělal jsem a nedělám rozdíl mezi šampionem či koněm, který nikdy nic nevyhrál. Chovám se ke všem stejně. Každý kůň chce žít a nevím, proč by měl někdo z nich trpět tím, že není nadaný anebo přišel z nuzných podmínek.

Mají koně podobnou povahu jako lidé? Mám tím na mysli, zda jsou také urážliví, arogantní anebo by se naopak rozdali.

Ano, koně jsou přesně jako lidé, to znamená, že každé zvíře má úplně jinou povahu. A to mohou potvrdit všichni trenéři či žokejové, kteří se kolem nich celý život motají.

ŽELEZNÍK POZNAL, ŽE JE NA MÍSTĚ, KDE MU BUDOU TLESKAT

Cítí koně před Velkou pardubickou, že se blíží něco velkého, výjimečného? Chovají se jinak než před jinými závody?

Celkově to nemohu říci, ale co se týče už vzpomínaného Železníka, tak Velkou vnímal velice citlivě. Vzpomínám si, že když šel poslední pardubickou, kterou v roce 1991 ve svých třinácti letech vyhrál, tak byl před ní doma i na tréninku takový uvolněný až žertovný, ale jakmile na ní přijel, jeho vystupování se změnilo. Dal uši i ocas nahoru, zpozorněl, protože tamní prostředí dobře poznal a věděl, že se nachází tam, kde mu lidé budou opět tleskat a oslavovat jej. A bylo na něm vidět, jak se na vše, co jej čeká, moc těší.

S nejslavnějším překážkovým dostihem u nás má každý automaticky spojený Taxis. Jedná se podle vás skutečně o nejtěžší překážku v dostihu anebo vyberete jinou?

Za svou kariéru jsem měl nejvíce problémů na Popkovickém skoku, tedy překážce číslo šest. Je velice technicky zrádná. Na Taxisu, který jsem skákal osmadvacetkrát, tak pouze s jednou výjimkou, kdy jsem věděl, že Barok (jednalo se o rok 1993 – pozn. red.) ho nemůže skočit, jsem byl vždy přesvědčený, že sedím na koni, který jej zvládne stejně tak lehce jako proutěnou překážku. S Taxisem jsem tedy žádné problémy neměl. Rozhodně mě jako jiné nebudil ze spaní, bral jsem ho jako každý jiný skok.  V minulosti, když před ním byl široký plot dva metry šedesát, tak bylo jasné, že pokud se kůň správně neodrazí, aby proletěl vzduchem šířku plotu, pak dojde k narušení koordinace jeho pohybu a může jít na hlavu. Ale já měl opravdu kvalitní koně, ať to byl Železník anebo Paramon, věděl jsem u nich, že oni jsou schopni přeskočit i barák. Bojoval jsem spoustu let za to, aby se plot, který byl vždy 150 centimetrů široký, zachoval a jsem rád, že se to podařilo.

(Taxisův příkop, nejslavnější překážka dostihu. Skáče se pouze jednou za rok, právě při Velké pardubické. Je 150 cm vysoký a 150 cm široký, živý plot je následován 400 cm dlouhým příkopem o hloubce 100 cm a pozvolným nástupem. Celková šířka překážky je tak 580 cm. Jedná se o parametry po modernizaci. Před rokem 1993 byl příkop o metr delší, o metr hlubší a měl ostrou hranu, o kterou si nezkušení koně v průběhu historie často přivodili vážná až smrtelná zranění. Hloubka příkopu, resp. délka pomyslné kolmice spuštěné z nejvyššího bodu, kterého kůň při překonávání překážky dosáhne, nečiní nyní 360 cm, nýbrž 260 cm. K úpravám napomohl incident s ochránci zvířat v roce 1992 – pozn. red).

Pojedete ještě někdy jako žokej Velkou pardubickou? Naposledy jste ji absolvoval v roce 2014 a zatím máte na svém kontě 28 startů.

Už asi ne, protože na dostih nemám nutnou fyzickou kondici. Ve svých téměř osmašedesáti letech už nejsem schopen dostat se do takové formy, která je pro závod potřebná.

Koho v letošním netradičním ročníku favorizujete?

Samozřejmě, že věřím svým koním, koneckonců je favorizují i jiní. (Váňa by měl mít v závodě čtyři koně, a to desetiletého Theophila, loňského obhájce, jedenáctiletého No Time To Lose, osmiletého nováčka Sottoventa a jedenáctiletého Mazhilise – pozn. red.) Velká pardubická je ale dostihem, který může dopadnout úplně jinak, než jak hovoří papírové předpoklady. A není to pouhé klišé. Za svou kariéru jsem byl v osmdesáti případech pasován na jasného favorita a z 28 startů jsem uspěl osmkrát. Takže jakékoli předpovědi mohou být ošidné. Když nemáte štěstí, pak může být jakýmkoli favoritem, ale realita bude jiná. Pro mě osobně jsou kromě tří až čtyř koní favoritem všichni, startovní pole vypadá vyrovnaně. Ale jak už jsem řekl, důležitým faktorem je štěstí, bez něj Velkou pardubickou prostě vyhrát nemůžete.

Během vaší kariéry jste utrpěl mnoho těžkých zranění. Nejzávažnější jste ale prodělal  5. června v roce 1994, kdy jste v německém Iffezhaimu u Baden-Badenu na jedné překážce spadl a kůň jiného jezdce dopadl hřbetem na vás. Poté se vám několikrát zastavilo srdce a nastala klinická smrt. Dva měsíce po úrazu jste už zase závodil. Co vám dalo sílu vrátit se zpět.

Odpovím jednoduše, byla to touha vyhrávat. A bylo jedno, jaký jsem dělal sport, zda jsem hrál fotbal, hokej, tenis či jsem běhal na lyžích anebo sjezdoval. Sport je o vítězství, o ničem jiném. A stejnou filozofii  vyznávám i u koní, u nichž je mně jedno, zda se kolem nich pohybuji jak žokej anebo trenér. Hlad po vítězství mám v jakékoli roli.

Tak ať vám koně jdou…

Děkuji, ať jdou.

(Velká pardubická má odstartovat dnes kolem 16:30 hodin – pozn. red.)