KOMENTÁŘ | České tenisové slečny odolaly podrazům, oslnily empatií a soudržností. Právem si hýčkají historické zlato

Jsou bojovnicemi nejen na dvorci, ale i v životě. Když české reprezentantky na své misi za zlatem uzavíraly v jednom dni program na olympijských dvorcích v Tokiu a za několik hodin jej na základě zařazení organizátorů zase zahajovaly, tak se Barbora Krejčíková vydala za pořadateli a doslova s nimi vyhádala půl hodinu k dobru. Každá ušetřená minuta v japonské prádelně byla totiž cenná. Bylo znát, že favoritkám zákulisí nefandilo.

Motivací bylo slyšet hymnu a mít medaili jako Novotná

Z podrazů se ale nehroutily. Kateřina Siniaková měla jasnou motivaci: chtěla slyšet českou hymnu, a tak emoce kolegyně mírnila s tím, že se hecnou a z cesty si odklidí další překážku v podobě následujících soupeřek. Bylo dojemné vidět, jak se milionářské dámy nemohou nabažit zlaté medaile, která se jim po vítězném finále nad švýcarskou dvojicí Belindou Bencicovou a Viktoriji Golubicovou houpala na krku. Na nejvyšším stupni dávaly najevo, jak jsou hrdými Češkami a obě pyšně zpívaly hymnu, až se jim leskly oči. Na rozžhavených kurtech v Tokiu z nich sršelo čisté vlastenectví.

Finanční odměna, kterou dostanou za nejcennější kov od Českého olympijského výboru, představuje doslova drobné v porovnání i se sumou za startovné, kterou dostávají v singlech na grandslamových turnajích. O tom, jaké částky jim na kontě přistávají při úspěšných taženích na Australian Open, French Open, Wimbledonu či US Open nemá snad cenu se ani zmiňovat. Neustále v zemi vycházejícího slunce zdůrazňovaly, že snad lidem doma dělají radost.

Obě poutají lidskostí i obrovskou soudržností. Když se Barbora Krejčíková uvařila v zápase dvouhry se Švýcarkou Belindou Bencicovou, hlesla před další porcí debla na parťačku Kateřinu Siniakovou, že je úplně vyšťavená, musí ji pomoct a mnohdy i za ni na kurtu zaskočit. Rodačka z Hradce Králové svoji kolegyni utišila, objala a dala ji najevo, že pár podrží. Krejčíková náhle ožila a věděla, že dál bude žít její sen, aby měla z olympiády medaili jako její vzor a bývalá trenérka Jana Novotná, která v pouhých devětačtyřiceti letech podlehla rakovině.

Pokud jedna nemůže, druhá je okamžitě připravena se bít za obě najednou. A v tom spočívá síla šarmantních slečen. Neustále mají srdce na pravém místě, nejsou chladné jako největší hvězdy. Po proměněném mečbolu u nich nevytryskl okamžitě gejzír radosti, když viděly, že Golubičová při snaze odehrát balonek na kurtu uklouzla. Obě běžely k síti, aby se zeptaly, zda je v pořádku. Jakmile se soupeřka zvedla, pak teprve začaly slavit.

Jaký rozdíl oproti Martině Hingisové ze Švýcarska, která v semifinále čtyřhry na olympijských hrách v Riu před pěti lety napálila z metru míčkem od oka Andreu Hlaváčkovou. Místo projevení empatie, se hned obrátila na rozhodčí, aby okamžitě začal odpočívat čas na ošetření. Siniaková s Krejčíkovou nejsou cynické, mají pochopení. A v neděli Hingisové, která rovněž reprezentovala Švýcarsko, uštědřily lekci z férového chování.

Obě jsou inspirující, vlastenectví povýšily nad miliony

Nejednalo se ale o první případ, kdy hráčky projevily empatii. Například Barbora Krejčíková apelovala na vedení světové federace, aby čistí deblisté měli na grandslamových turnajích větší odměny, protože při covidové karanténě nemohli hrát, a přitom nemají takové výdělky jako singlisté. Nejvíce si ale rodačka z Ivančic u Brna získala veřejnost tím, že při cestě za svým senzačním triumfem na French Open v Paříži napsala na sklo do kamery jméno herečky Libuše Šafránkové, která ten den odešla jako nezapomenutelná Popelka do nebes. Při dalším postupu zase nezapomněla, odkud pochází a do kamery nakreslila srdce, do něhož vepsala Česká republika. Neustále ale vzdávala hold Janě Novotné, posílala jí polibky do nebe, a když dostala do ruky mikrofon, za vše jí děkovala.

Velké srdce ale prokázala i Kateřina Siniaková. Dokázala vstřebat v sobě obrovské zklamání, že si nemohla se svým přítelem Tomášem Machačem zahrát olympijskou čtyřhru v mixu, po níž tolik toužila. Nenechala se rozhodit a táhla pár za zlatým snem. Na olympijských kurtech působila neuvěřitelně klidně, dala zcela zapomenout na neurotickou Siniakovou, která v singlu někdy hlasitě a vulgárně nadává, či tříská raketou o zem, když se jí nevydaří výměna. Tady pochopila, že hlavní devízou je klid. A právě ten děvčata dovedl k historické zlaté medaili pro Českou republiku na olympijském turnaji.

V neděli překonaly takové legendy jako je Helena Suková a Jana Novotná, které z olympiád v Soulu 1988 a Atlanty 1996 mají v uvozovkách jen stříbro. Trumfly i Andreu Hlaváčkovou a Lucii Hradeckou, které z Londýna 2012 přivezly kov stejné hodnoty. Sázka na kamarádství, empatii, vlastenectví i vydřený talent vydláždily Siniakové a Krejčíkové zlaté schody, které vedou k nesmrtelnosti. Navždy se staly legendami.

Obě se nyní musejí ale vyrovnat s dalším soupeřem, a to českou závistí. Už teď ji pociťuje Barbora Krejčíková, a to v rodných Ivančicích. Mnozí její sousedé se nemohou vyrovnat s tím, že šampionce už nyní k domu vede asfaltová cesta, a začali tvrdit, že pohodlný příjezd má jen kvůli úspěchům na French Open a nyní na olympiádě v  Tokiu. Už si neuvědomují, že asfaltová silnice vůbec se sportem nesouvisí, protože v komunální politice se stavební úpravy plánují nejméně na rok dopředu.

Zášť ale sympatická děvčata nerozhází. Nedokázali to ani japonští pořadatelé, kteří na ně vymýšleli podraz za podrazem, nedopřávali jim ve výhni oddych a jejich zápasy umisťovali na kurty, kde chybělo jestřábí oko používané při sporných situacích. Jistě se tedy nezhroutí ani z české závisti. Deblistky, které už dvakrát dobyly French Open a jednou Wimbledon, jsou na překážky zvyklé a rozhodně nejsou žádnými ufňukanými slečinkami, které hysterčí. Jejich cílevědomost, odhodlanost i odvaha se ozvat, když se jim děje příkoří, je inspirující i pro normální život.

Barbora Krejčíková, která aspiruje na titul Sportovkyně roku, společně s Kateřinou Siniakovou vítězí nejen na kurtech. Dokázaly, že přátelství, empatie, vlastenectví jsou více než miliony na bankovních účtech. Těmito vlastnostmi oslnily celý svět. Proto se staly legendami, které v bohaté knize českého tenisu napsaly zlatou olympijskou historickou kapitolu. A právem.