Letecké nehody se šťastným koncem? Kapitán Sullenberger měl své předchůdce

Jeden z nejmedializovanějších případů, který se za týden objeví i na stříbrném plátně, se odehrál 15. ledna 2009. Krátce po vzletu z newyorského letiště LaGuardia letoun Airbus A-320 společnosti US Airways vlétl do hejna ptáků a postupně mu vysadily oba motory. Kapitán Chesley Sullenberger, který měl přesně za týden slavit 59. narozeniny, ve spolupráci s prvním důstojníkem Jeffem Skilesem vyhodnotil situaci a pokusil se se strojem bez pohonu vrátit zpět na letiště, odkud vyletěl. Když však bylo jasné, že klesající stroj nedoputuje ani tam, ani na náhradní letiště Teterboro v New Jersey, rozhodl se nouzově přistát na řece Hudson. Neuvěřitelné se stalo skutkem a díky bravurnímu manévru se podařilo dostat ze stroje všech 150 cestujících a nádavkem i všech pět členů posádky letu Cactus 1549. Ze "Sullyho" Sullenbergera se stal americký hrdina, absolvoval bezpočet rozhovorů, účastí v diskusních pořadech a možná i proto po roce od nehody ukončil svou pilotní kariéru. 

Sully nebyl první

Jak už bylo řečeno, existuje několik případů, kdy se podařil podobný husarský kousek, nicméně se nejednalo o přistání na vodní hladině, které je podle odborníků opravdu jedním z nejnebezpečnějších (podle zdrojů došlo k 11 případům a pouze čtyři skončily úspěšně - bez ztrát na životech). Připomeňme si několik nejvýznamnějších případů, kdy se muži za "kniplem" v pilotní kabině vyznamenali stejně jako Sullenberger, jen se nedočkali podobné publicity. A v některých případech museli bohužel zaznamenat ztráty na životech.

21. spren 1963 – Let Aeroflot Moskva-Tallin

Letoun Tupolev TU-124 (imatrikulace CCCP-45021) vyrazil v 8:55 z moskevského letiště Vnukovo se 45 pasažéry a 7 členy posádky a zamířil do estonského Tallinu. V průběhu letu zjistila posádka, že se přední podvozek zcela nezatáhl. Vzhledem k mlze, která v Tallinu panovala, rozhodli dispečeři odklonit let na leningradské letiště Шоссейная (Dálniční, dnes Pulkovo). Z obav o dekompresi kabiny pokračoval stroj v nízké výšce, na letišti byla nařízena pohotovost požárníkům a záchranným sborům.

TU-124 kapitána Viktora Jakovleviče Mostovoje dorazil k Leningradu v 11 hodin a kvůli bezpečnosti začal ve výšce 500 metrů kroužit, aby vyčerpal paliv z důvodu omezení nebezpečí požáru při přistání. Druhý pilot a navigátor se pokoušeli dírou v podlaze tyčí uvolnit podvozek, ale neuspěli. Ve 12:10, při osmém okruhu a asi 21 km od letiště vysadil levý motor. Posádka byla zaskočena, protože podle kontrolek měl mít letoun v nádržích asi 750 litrů paliva, což by k doletu na letiště bohatě stačilo. Od dispečerů dostala povolení pro průlet městem, ale záhy vysadil i druhý motor. Velitel předal řízení druhému pilotovi Vasiliji Grigorijeviči Čečeněvovi, protože sloužil u námořního letectva a měl zkušenosti s přistáním na vodě. Díky němu se povedlo letadlo správně orientovat – stroj přeletěl dům č. 6 nad Maloochtinským prospektem, překonal rozestavěný most Aleksandra Něvského o pouhé čtyři metry a na hladinu dosedl v oblasti Finského železničního mostu. Šířka řeky v tom místě činila 400 metrů. K letadlu připlul parní remorkér a pokoušel se odtáhnout letoun ke břehu, ale stroj se postupně víc a víc plnil vodou. To už byli všichni cestující i posádka evakuováni přes nouzový otvor ve střeše a vrátili se jiným spojem zpět do Moskvy.

Speciální loď se pokoušela z letadla vyčerpat vodu, ale ta proudila do trupu rychleji, takže TU-124 nakonec kleslo pod hladinu. Druhý den byl stroj pomocí speciálních pontonů přepraven do Skipperova kanálu na vojenské území. Letoun byl označen za vrak a odeslán do Tambovské oblasti do Kirsanovské letecké školy, kde byl využíván jako letecký simulátor.

Řešila se otázka, proč letounu došlo palivo. Obviněna byla posádka a personál, že chybně natankovali a neprovedli kontrolu, poté ale bylo konstatováno, že mohlo dojít k selhání přístrojů, které Mostovoj a jeho lidé nemohli ovlivnit. Proto bylo staženo původní obvinění (podobný případ jako později u Sullenbergera). Piloti byli dokonce navrženi na Řád rudé hvězdy, ale výnos nebyl schválen. Pilotu Mostovému a navigátoru Carevovi přidělila letecká společnost Аэрофлот nové byty. Velitel vlečné lodi J. V. Poršin získal čestné ocenění a hodinky s věnováním.

8. dubna 1968 - Let 712 BOAC

Let 712 společnosti BOAC startoval z londýnského letiště Heathrow na cestu do australského Sydney s mezipřistáním v Zürichu a Singapuru. Na palubě bylo 111 cestujících a 16 členů posádky. Krátce po vzletu se ozvaly dvě silné rány a stroj Boeing 707 se rozvibroval. Podle palubních přístrojů přišel stroj o dva motory na levém křídle. Hasící automatika však selhala a kapitán Cliff Taylor se pokusil o nemožné - vrátit se zpět na letiště. Prudkou návratovou zatáčku nevydrželo namáhané levé křídlo a jeho koncová část s motorem č. 2 upadla. Přesto dokázal Taylor s nadlidským úsilím dotáhnout stroj s označením Whiskey Echo na přistávací dráhu č. 5. Letadlo přistávalo s hořícím zbytkem křídla, z něhož navíc tryskaly pohonné hmoty. Až na čtyři cestující v zadní části trupu a letušku Barbaru Jane Harrison, která se do poslední chvíle snažila pasažérům pomoci (posmrtně byla vyznamenána Jiřským křížem) se podařilo zachránit ostatní cestující. Navzdory snaze personálu letiště a požárníků stroj poté, co ho až na zmíněnou pětici opustili všichni na palubě, explodoval.

28. prosince 1978 - Let 173 United Airlines

Let 173 směřující z amerického Denveru do Portlanda dospěl do dramatického vyvrcholení těsně před přistáním. Dvaapadesátiletý kapitán Malburn McBroom pocítil abnormální vibrace a zaregistroval potíže s podvozkem. Stroj zůstal na obloze, aby vyčerpal palivo a mohl tak bezpečněji přistát do pěnového lože, které bylo zatím položeno na dráze 28. Potíž byla v tom, že kontrolky paliva řádně nesignalizovaly množství paliva a když McBroom chtěl nasadit k přistání, postupně zhasly všechny motory letounu McDonnell-Douglas DC-8. McBroom stačil odvysílat zprávu, že se pokusí "posadit" letadlo do nedalekého porostu, protože k letišti nedoletí - nouzové přistání zvládl výborně, bohužel mohutné stromy ulámaly křídla a na několika místech prorazily trup. Životem za to zaplatilo devět cestujících a palubní inženýr, ale 171 lidí díky McBroomově umění přežilo.

27. prosinec 1991 - Let 751 SAS

Když se McDonnell-Douglas DC-9 nové generace vznesl ze stockholmského letiště Arlanda, nikdo netušil, že Let 751 společnosti SAS skončí za necelé tři minuty. Ve chvíli, kdy první důstojník Ulf Cedermark zasunul podvozek, ozvaly se tlumené rány a během několika vteřin - podobně jako u letu 1549 - zhasly oba motory. Kapitán Stefan Rasmussen neměl šanci otočit stroj, protože byl příliš nízko. V lesnaté krajině nakonec zahlédl menší mýtinu a na ní nouzově přistál. Letadlo se po pádu rozlomilo na tři části, ale všech 129 cestujících včetně posádky přežilo, s výjimkou několika těžkých zranění. Jak se později ukázalo, defekt motorů způsobily kusy ledu, které při odmrazování letadla zůstaly nepovšimnuty. Na zkáze jednotek Pratt&Whitney se také podepsal nový systém automatického zvýšení tahu (ATR), který byl nainstalován do nové verze DC-9, ale piloti s ním vůbec nebyli seznámeni. Pokud ne na celém světě, Rasmussenův čin byl minimálně ve Švédsku prvním v historii, kdy nouzové přistání skončilo bez ztrát na životech. Kapitán Rasmussen se však nedokázal vyrovnat se ztrátou důvěry ve špičkovou techniku a do kokpitu letadla už se nevrátil.

I na českém letišti se děly zázraky

Připomeňme si i jednu českou nehodu se šťastným koncem, která tak dopadla jen díky mistrovství kaptána Jiřího Jirounka. Na ruzyňském letišti přistával se strojem Tu-134A imatrikulace OK-CFD, letícím z Leningradu, a ke své hrůze uviděl na dráze 31 vrtulový Iljušin Il-18 (OK-NAA) ve startovním režimu. Ke kontaktu zbývalo asi 150 metrů, což v rychlosti kolem 270 km/h znamenalo dvě vteřiny. Ačkoliv byla reakce posádky (vedle Jirounka kopilot Miroslav Sedlák) blesková, "túčko" potřebné šestimetrové "okno" nedokázalo nastoupat a zasáhlo výškovku Ilujšina pravým křídlem. Na ně se potom letoun zřítil a se zdemolovaným podvozkem proletěl sněhovým valem, v němž přišel i o levé křídlo. Posádka i cestující se vyprostili sami, protože díky střídání směn na věži se hasiči dostali k vraku až po 21 minutách. Zničený stroj pak byl použit pro natáčení filmu Poplach v oblacích a nakonec posloužil jako zkušební objekt při zkoušce trhavin při preventivním nácviku proti teroristickým útokům. 

Recenzi filmu Sully: Přistání na řece Hudson přinášíme zde.