Kolos, který dal vzniknout Titanicu? Zkáza Lusitanie je dodnes nevysvětlena

Z pohledu výše zmíněného trojlístku byla Lusitania vlastně "dámou v letech". Vyprojektoval ji známý konstruktér Leonard Peskett a na vodu byla tato na první pohled velmi štíhlá loď spuštěna téměř na den před 111 lety (přesně 6. června 1906).

Samotné poslední zkušební plavby proběhly o rok později a pak už se mohla Lusitania vydat na cestu do New Yorku. Kromě nádherné hlavní jídelny v neoklasicistním provedení z doby Ludvíka XVI. mohla nabídnout i patřičnou rychlost - vůbec poprvé přeplula Atlantik západním směrem za dobu kratší než 5 dní a rejdařství Cunard Line tak mohlo pyšně uvádět Lusitanii jako držitelku prestižní Modré stuhy.

Válečný soumrak

V případě konfliktu mezi mocnostmi byl osud Lusitanie de facto dán. Aby se předešlo mocenským zájmům trustu milionáře J. P. Morgana, jehož International Mercantile Marine Co. postupně ovládala stále více rejdařství, vstoupila do hry britská admiralita. Poskytla subvenci a vymínila si, že Lusitania a sesterská Mauretania nesmějí stát více než 2,6 milionů liber (což se rovná dnešním 240 milionům) a v případě války přejdou obě lodi pod její velení.

Že Britové něco tušili naznačuje akce z roku 1913, kdy Lusitania prošla velkými úpravami zejména v interiéru, evidentně zaměřených na lepší možnost manipulace s nákladem v podpalubí. V té době už de facto loď spadala pod Army Merchant Cruiser a záhy po vyhlášení války putovala Lusitania do Liverpoolu, byla osazena lafetami pro dvanáct děl a celkově byla změněna její vizáž. Nyní už byl z luxusního parníku pomocný křižník.

Triky a úskoky

Abychom pochopili následující události, je třeba si ujasnit některá fakta. Každá loď musí plout pod nějakou vlajkou. V době války se pochopitelně zkoušely různé finty, například lodi bojujících mocností se "schovávaly" pod identitu neutrálních států. To bylo válečnými pravidly povoleno, ale loď mohla být pouze pasivní - a nepřátelské plavidlo ji mohlo kdykoli prověřit. Navíc loď plující pod neutrální vlajkou nesměla - ani v obraně - střílet na nepřítele. Pochopitelně nebyl důvod na tak označené plavidlo střílet, jenže jak už bylo řečeno, zkoušelo se všechno možné. 

Je třeba si také uvědomit, že hlavní znepřátelené námořní velmoci - Velká Británie a Německo - se vyhýbaly konfrontaci základních flotil. Došlo vlastně jen k jednomu střetnutí u Jutska, které skončilo šachovou terminologií patem, což nezabránilo oběma soupeřům, aby se prohlašovali za vítěze. 

Daleko větší význam měly ponorky, které napadaly transportní a zásobovací lodě. Praxe měla být taková, že ponorka varovným výstřelem zastavila loď, provedla prohlídku a pak s ní podle okolností naložila. Pokud šlo o plavidlo s válečným materiálem, většinou ho potopila, protože nebyla vybavena k jeho zabavení. Britové tak citelně postrádali materiál dodávaný z USA, proto volili metody nehodné tradičních gentlemanů: stříleli na ponorky pod neutrálními vlajkami, tajně vybavovali civilní lodě zbraněmi nebo vojenským oddílem. Stávalo se, že loď se naoko vzdala, dokonce třeba vysadila i část posádky do záchranných člunů, a když se pak ponorka přiblížila nebo její komando vylezlo na palubu, zahájila domněle se vzdávající loď palbu. Sluší se připomenout, že do Německa po moři putovalo jen minimum, spíš žádný válečný materiál - doplňovalo ho z vnitrozemských zdrojů.

Když se úmrtnost ponorek zvýšila a zjistilo se, že je to z velké části díky lstivému jednání Britů, německý císař Wilhelm II. vydal 18. února 1915 příkaz, kterým označil dříve neutrální vody za válečné území. Tím se ocitly v nebezpečí především britské parníky, které až dosud neměly důvod k obavám.

Rychlost a kšeft nade vše

Civilní parníky přes svou velikost měly obrovskou výhodu v rychlosti, které žádná ponorka nemohla stačit. Na to se sázelo, stejně tak trochu i na nostalgii a úctu. Mnoho námořníků na ponorkách sloužilo na různých plovoucích palácích. Jenže ve válce šlo všechno stranou.

Němci dobře věděli, že Američané poskytují Britům munici a další válečný materiál. Vše bylo hlášeno do Evropy, konkrétně šlo o Lusitanii, která prokazatelně vozila v podpalubí náboje, granáty a další položky určená pro bojiště na nejstarším kontinentu. Dodejme, že se tak dělo na základě změněných seznamů a celních prohlášení, ani cestující neměli sebemenší potuchy, že sedí obrazně na sudu s prachem. Německé velvyslanectví proto nechalo zadat do padesáti amerických deníků varování, že cestující se plaví na lodích vezoucích válečný materiál. Protože se prověřovalo, jestli nejde o provokaci, na stránky novin se toto upozornění objevilo čtyři dny před odplutím Lusitanie.

Loď se chystala k cestě do Evropy na počátku května 1915 a v jejich útrobách se nacházelo 51 tun nábojů, dále patrony s třaskavou rtutí (její váha činila 10,5 tuny) a několik dalších položek, které nebyly vůbec přesně označeny. Největší záhadou je údajná zásilka 323 balíků kožešin určených pro nechvalně proslulého bankrotáře Alfreda Frasera. To by samo o sobě nebylo tak podezřelé, ale balíky byly doručeny z oblasti, kde široko daleko žádný závod na zpracování kožešin není. V Británii měly balíky putovat do firmy Babcovo & Co., která se zabývala střelnou bavlnou, ale s kožešinami nikdy neměla co do činění. A do třetice, když šla Lusitania pod hladinu, Fraser nikdy nepožadoval po pojišťovně z hodnoty zásilky, pojištěné na 150 000 dolarů, jediný cent.

Úplně na závěr byly přeloženy na Lusitanii další neidentifikované balíky z lodi Queen Margaret, jejichž váha činila 200 tun a podle pozdějšího šetření v nich měly být dělostřelecké granáty. Původní celní deklarace mající 25 stran položek se smrskla na jednostránkový manifest, který celní ředitel bez prodlení schválil. Přitom německé i francouzské lodi musely na podobné prověření čekat několik dní...

To nebylo naše torpédo!

Lusitania zamířila do míst, kde na ni měl čekat jako doprovod křižník Juno. Ten byl ještě před připlutím kolosu odvolán. I v tom mnozí vidí konspiraci ze strany Britů, ale tady šlo spíš o rozumný krok, protože v oblasti panovalo špatné počasí. Kapitán Lusitanie William Turner ale od ministerstva námořnictví věděl, že v oblasti řádí ponorka U-20. Přesto neudělal nic, aby svou loď ochránil. Možná se cítil bezpečný, protože na palubě cestovali rovněž Američané a Turner předpokládal, že němečtí špioni o této okolnosti uvědomí protivníka. 

Ponorka U-20 kapitána Walthera Schwiegera ve dvou dnech před příjezdem Lusitanie potopila tři plavidla (Earl of Lathom, Candidate a Centurion). U všech postupoval Schwieger obdobně: zastavil loď, nechal nastoupit posádku do člunů a poté plavidlo potopil. Když pro trosečníky připlul britský člun, nechal ho zachráněné převzít a neútočil na něj, také Britové se zabývali pouze nabráním posádek a ponorku nechali na pokoji.

Když Schwieger uviděl v periskopu obrovský parník, domníval se, že je bez šance. Měl k dispozici poslední torpédo a to samo o sobě na potopení takového kolosu nemohlo stačit. Přesto ho dne 7. května 1915 vyslal ze vzdálenosti 700 metrů proti boku Lusitanie, kterou díky jejím změnám vůbec nepoznal. Bronzový doutník typu G3 s automatickou hloubkovou stabilizací narazil do trupu v úrovni kotelní přepážky 1. Následoval obrovský výbuch, který vzápětí následoval druhý. Zděšený Schwieger si do deníku napsal: "To nemohlo být naše torpédo. Snad uhlí, mour nebo munice..."

Kotle však torpédo nezasáhlo, protože zachránění topiči potvrdili, že kotelna zůstala nepoškozená. Obrovským otvorem za kapitánským můstkem se do lodi valily každou minutu 3 tuny vody. Navíc pasažéři nechali otevřená okna na palubě D a ty zásadně přispěly k tomu, že náklon lodi zakrátko činil 30 stupňů, takže na levoboku nebylo možné spustit záchranné čluny. Vypukl chaos, ve kterém se Turner pokoušel nasměrovat loď k mělčině, jenže kormidlo už v té chvíli čnělo nad hladinu a nereagovalo na pohyb z můstku.

Kdo za to mohl? 

Z posádky čítající 1962 osob jich přežilo jen 761 lidí. Mezi 1201 mrtvými bylo i 128 dětí, rovněž přišlo o život 124 Američanů, což bylo pro Německo velkou hrozbou. Očekávalo se, že USA na tento incident budou reagovat vstupem do války, ale nakonec se tak stalo až dva roky po tragédii.

Němci se mohli hájit jediným argumentem - loď prokazatelně převážela válečný materiál a tudíž byla klasifikována jako válečná. Z tohoto hlediska mají pravdu, nikdo z pasažérů o nákladu nevěděl, ačkoliv sám ve své podstatě byl nebezpečný. Britové poukazovali na to, že šlo o nevýbušný náklad, který nemohl přispět k potopení lodi. K němu došlo díky shodě náhod, ovšem základem bylo torpédo z lodi U-20. Protiargument, že za běžných okolností by způsobilo pouze zatopení jednoho oddílu, nebyl brán v potaz. A už vůbec nikdo nepřipomněl ony záhadné položky ze seznamu na palubě Lusitanie. Nikdy nikdo neobjasnil, co v nich vlastně bylo.

Celý svět potopení Lusitanie odsoudil jako akt německého barbarství a krutosti. Zároveň však nikdo neřešil fakt, že cestující lodi se stali de facto rukojmím válečných kruhů. Bez snahy stranit Německu se porušovala válečná pravidla a bylo dokázáno, že šlo o vědomý čin. Němci udělali také jedinou možnou věc - císař opět vyhlásil omezení ponorkové války, takže oblast u Irských břehů se opět stala bezpečnější. Dá se tedy říci, že Britové dosáhli svého, i když ne docela - Ameriku se zatím do války vtáhnout nepovedlo.

Na závěr něco propagandy

Potopení Lusitanie se dodnes bere jako zločin proti lidskosti a jen málokdo má potřebu dokázat, že věci nejsou tak docela černobílé. Je evidentní, že Britové potřebovali přesvědčit svět o německé bestialitě. A dotahovali věci do samého konce. Krátce po potopení Lusitanie se objevila na veřejnost bronzová medaile, na jejímž líci je potápějící se loď s nápisem Obchod nade vše (Geschäft über alles) a na rubu prodává Smrtka lodní lístky cestujícím s heslem Žádný kontraband (Keine Bannwäre). 

Britové označili medaili za výsměch Hunů lidskému neštěstí. Vzápětí však listy i oficiální místa v Německu popřela, že by šlo o cílenou akci. Záhy se přihlásil mnichovský rytec Karl Götz a uvedl, že vyrobil pouze 44 kusů a chtěl tímto činem ironizovat prohlášení, že britské lodi nevozí žádný kontraband. Jenže minci získala britská rozvědka, její kapitán Reginald Hall nechal za přispění majitele obchodních domů Gordona Selfridge vyrazit 300 000 kusů a na nich poukazoval, jak Němci oslavují svůj brutální čin.