Tajemná cesta ohňostrojů: Jak se dostaly do Evropy a do Česka?

Ohňostroj se neobejde bez střelného prachu, a ten tak musel pochopitelně stát u jeho vynalezení. Na přelomu letopočtu začali čínští lékaři používat k léčení svých pacientů ledek a síru, což jsou základní suroviny potřebné k výrobě střelného prachu. Podle některých historiků měla být však první „petarda“ vyrobena ještě dříve, a to již ve 3. století před naším letopočtem. Ta měla být zhotovena z bambusu, který se naplnil střelným prachem. Hluk petardy sloužil v tehdejší Číně k zahánění zlých duchů.

Podle legendy je „vynálezcem“ střelného prachu jakýsi kuchař, který žil na území Číny někdy v období raného středověku. Omylem prý při vaření zahřál směs síry, ledku a dřevěného prachu, která při zapálení vybuchovala. Údajně pak Číňané tento černý prach považovali za něco kouzelného, co dokáže zahnat zlé síly a duchy. A tak ho sypali do bambusových trubiček, jakýchsi „petard“, které při oslavách Nového roku vhazovali do ohně, aby si tak zajistili štěstí a zahnali zlé síly. Alespoň to praví pověst.

První písemná zmínka o střelném prachu však pochází až z roku 682, a to z pera čínského alchymisty Sun S´-miao. Ten ve svých zprávách píše o hořící směsi ledku, síry a dřevěného prachu. V roce 808 se pak ve svých zápiscích o střelném prachu zmínil další čínský učenec. Střelný prach a ohňostroj tak patří k čínským vynálezům.

Do Evropy se střelný prach dostal mnohem později. Ve 13. století ho měl do Itálie ze svých cest přivést Marco Polo. Netrvalo dlouho a Italové prý při oslavách připravovali okázalé ohňostroje. Písemné zprávy o střelném prachu v Evropě se však vztahují až k 14. století. Cesta zázračného černého prachu do Evropy vedla s největší pravděpodobností přes Byzantskou říši. Ohňostroje tehdy pochopitelně nebyly na stejné úrovni jako dnes, oblibu si však získaly. Prý je velmi měla ráda třeba Anna Boleynová, manželka anglického vládce Jindřicha VIII. Ohňostroje tehdy pořádaly při slavnostních událostech panovníci a šlechta.

V českých zemích se střelný prach objevil v 15. století. První písemná zpráva o jeho výrobě se vztahuje k roku 1432. O století později si ohňostroje oblíbil císař Rudolf II. Habsburský. Na jeho dvoře se střelným prachem experimentovali alchymisté, kteří údajně ohňostroje pro panovníka vyráběli. Slavnostní ohňostroje pro Rudolfa II. připravoval mimo jiné známý renesanční malíř Giuseppe Arcimboldo. V období renesance začaly ohňostroje nabírat na oblíbenosti, jejich masové rozšíření pak proběhlo v časech baroka. Okázalé ohnivé show byly k vidění na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. ve Versailles.

V minulosti pořádali ohňostroje lidé z vyšších společenských vrstev – zkrátka ti, kteří si tuto zábavu mohli dovolit. Kdo něco znamenal, ať už to byl panovník, aristokrat nebo církevní hodnostář, bylo jeho výsadou pořádat okázalé ohňostroje. Z roku 1751 například pochází zmínka o ohňostroji premonstrátů z Hradiska u Olomouce, kteří takto oslavovali výročí založení svého kláštera.

Roku 1748 složil německý hudební skladatel Georg Friedrich Händel „Hudbu k ohňostroji“. Toto dílo komponoval na zakázku anglického dvora k příležitosti ukončení války o rakouské dědictví. Ohňostroj se konal v Londýně a měl představovat velkolepou oslavu míru, avšak nastaly problémy, které vyústily ve velký požár. „Hudba k ohňostroji“ však patří k Händelovým nejslavnějším dílům a doprovází některé ohnivé show i dnes.

V 19. století už se ohňostroje v mnohém podobaly těm dnešním. Díky Italům začaly být více barevné – do té doby byly jenom žluté či oranžové. Italové začali však ke střelnému prachu přidávat kovy, které způsobily červenou, modrou a zelenou barvu ohňostroje.