Pět nejhorších tanků historie? Jeden je bohužel i československý

Saint-Chamond

Francouzský stroj z 1. světové války postavený francouzským dělostřeleckým důstojníkem na podvozku amerického pásového traktoru. Při váze 23 tun měl stroj motor o výkonu 90 koní (70 kW). Při ideálních podmínkách, tedy mimo zákopy a zemi nikoho plnou kráterů, stroj dosahoval rychlosti 12 kilometrů v hodině. Po nasazení do pole rychlost strmě klesala. Toho využívali Němci a stroje ničili jen za pomoci ručních granátů. Tank byl poměrně dlouhý a v čele měl dělo. Pokud zalej Saint-Chamond do kráteru, dělo se často zabodlo do země a tank buď přišel o hlavní zbraň, nebo zapadl. Posádky se bouřily a odmítaly ve strojích sloužit. Výroba trvala do června 1918 a dala celkem 400 strojů. Krátce po konci 1. světové války byly stroje k úlevě všech stažený ze služby.

T-35

Sovětské pětivěžové monstrum o váze 45 tun. Pýcha Stalinových tankistů. Stroj, který měl ovládnout bojiště…se ukázal jako naprosté fiasko. Mezi léty 1930 až 1938 jich bylo vyrobeno 61. Jejich největším úspěchem byl průjezd ve formaci na prvomájové přehlídce po Rudém náměstí. V reálu stroj naprosto nepoužitelný v boji. Neuvěřitelná poruchovost bránila ujet stroji byť jen několik desítek kilometrů. Pokud se stroj porouchal v terénu, jediná možnost k jeho vyproštění bylo nasadit další T-35. Ta se však často také porouchala. Mezi posádkou neexistovala účinná komunikace. Interkom byl často rozbitý a posádka se dorozumívala kopanci. Stroj byl nasazen ve válce s Finskem, kde muselo být několik porouchaných strojů zničeno vlastními posádkami, aby nepadly do rukou nepříteli. Zbytek pak byl ztracen v prvních dnech operace Barbarossa.

Asad Babil

„Lev z Babylonu“ Saddáma Husajna. Irácká varianta exportní verze sovětského tanku T-72M. Tedy ošizena verze ruského tanku ještě více ošizená svými výrobci.  Extrémně ošizený pancíř, který Iráčané doplnili „ochrannou“ z měkké oceli, tedy naprosto k ničemu. Stroj postrádal většinu elektroniky a místo nábojů do kanonu ráže 125 milimetrů s wolframovým jádrem, které by mu přeci jen dávaly na bojišti nějakou malou šanci, měl náboje jen z měkké oceli. Není jasné, kolik jich bylo vyrobeno. Poláci, kteří se měli podílet na jejich výrobě, tvrdí že žádný. Rusové tvrdí že 100 až 250. Vzhledem k tomu, že některé stroje byly nasazený proti Američanům ještě v roce 2003, je třeba dát za pravdu Rusům.

Panzer 68

I Švýcaři se umí pěkně seknout. Stroj zavedený do výzbroje v roce 1971 měl celou řadu kuriózních nedostatků. Protiatomová a protichemická obrana tanku byla naprosto neúčinná. Osádka při použití atomové zbraně měla v tanku sedět v plynových maskách. Stroj nebyl schopen zařadit zpátečku při pohybu vpřed a musel před couváním zastavit. Daleko kurióznější bylo, že když se vysílačka stroje spustila naplno, věž se začala samovolně otáčet. Při zapnutí topení se stávalo, že kánon samovolně vystřelil. Armáda vše pečlivě tutlala. Pravda vyšla najevo až roku 1979, kdy noviny Blick vydaly článek s názvem „Panzer 68 – ještě nebezpečnější než si myslíte“. Po skandálu musel abdikovat ministr obrany a stroje byly nákladně modernizovány. Ze zálohy pak byly poslední vyřazeny až v roce 2003.

Tančík vz. 33

Československý zástupce mezi „pekelnými tanky“. Miniaturní vozítko, vybavené kulometem a slabým motorem, které do výzbroje nechtěla ani armáda. Výrobce firma Praga však dokázala využít své kontakty a armáda nakonec odebrala 70 strojů. Vzhledem k špatným špatně vyprojektovaným a vyrobeným průhledům byla posádka téměř slepá. Při rychlosti 10 kilometrů v hodině se pro vibrace stoje se nedal zaměřit kulomet. Posádka se mezi sebou dorozumívala posunky. Pokud bylo strojů více, komunikace mezi nimi byla možná jen za pomoci vlaječek. Pancíř šlo prostřelit průbojným nábojem.  Stroj byl tak pomalý, že nemohl být při mobilizace zařazen mezi ostatní techniku, a musel operovat v samostatných skupinách. Překvapivě stroje ve výzbroji vydržely poměrně dlouho. Používali je ještě povstalci při Slovenském národním povstání v roce 1944.