Mohla druhá světová skončit o rok dřív? Den D se měl odehrát v roce 1943, něco ale nevyšlo

6. června roku 1944 rozpoutali Spojenci největší pozemní, vodní a vzdušnou vojenskou invazi v celých dějinách s cílem osvobodit Evropu od nacistické tyranie. Invaze s názvem Overlord sestávala z pěti divizí, více než 7 tisíc lodí a plavidel a 195 tisíc členů námořního personálu a vojáků z osmi zemí. Nejvíce jich pocházelo ze Spojených států, Velké Británie a Kanady.

Měsíc po „Dni Dé“ už na území severofrancouzské Normandie operovalo skoro milion mužů, 570 tisíc tun armádního vybavení a na 148 tisíc různých pojízdných prostředků. Nacistické Německo se vzdalo necelý rok po invazi, 7. května 1945.

Původně se počítalo s dřívějším zahájením invaze, už někdy v roce 1943. Britové nakonec invazi odložili. Možná právě to byl jeden z důvodů, proč proběhla porážka Německa v roce 1945 relativně „hladce“. Vzdali by se Němci dříve, pokud by k invazi došlo už v roce 1943?

Podíváme-li se zpátky do historie, zdají se být úvahy o posunutí invaze na rok 1944 z čistě strategického a dějinného hlediska jako oprávněné. Až v roce 1944 se totiž Spojenci shodli na uceleném postupu, získali nezbytné bojové zkušenosti, námořní a leteckou převahu, logistickou připravenost. Německá válečné mašinerie byla taktéž „dostatečně oslabena“.

Ačkoliv by byla „odměna“ a zásluhy za invazi už v roce 1943 mnohem větší, zachránilo by se možné i více životů, ve skutečnosti lze předpokládat, že by šlo o akci předčasnou a spojenecké síly by byly vystaveny nepřijatelné míře rizika s řadou potenciálních následků, které by mohlo být katastrofální.

Invazi v roce 1943 prosazoval americký generál Dwight. D. Eisenhower a generál George C. Marshall. Oba pánové počítali s tím, že pevninská Evropa má prioritu před oblastí Pacifiku, kde se válčilo s Japonci. Převládalo také přesvědčení, že aby Evropa mohla být osvobozena, Němci potřebují dostat velmi tvrdý vojenský úder, který by je srazil na kolena. Američané tak přemýšleli nad tím, kde a kdy konkrétně invazi v roce 1943 uskutečnit. Úvahy o invazi se ostatně z americké strany objevily už v roce 1941. Tehdy stála i sovětská rudá armáda na pokraji kolapsu, do Ruska se na ní valily obrovské armády Německa a jeho spojenců. Američtí plánovači byli přesvědčeni, že otevření druhé evropské fronty by nabídlo nejlepší šanci porazit Německo a vyhnout se zdlouhavé válce v Evropě.

Američané vycházeli ze svých představ vedení války. Cílem mělo být zastavení německé ofenzívy, soustředění sil v rozhodném místě a čase a zničení a přerušení komunikačních uzlů a základen nepřítele. Kódový název připravované operace byl „Roundup“. Britové přišli s periferní strategií pomalého oslabování nepřítele. Ohniskem konfliktů tak byly periferní oblasti v Africe a Středomoří. Američané tak byli zkrátka větší jestřábi. Evropa měla být osvobozena co nejrychleji. Britská periferní strategie byla kritizována také proto, že Angličané se prý snaží jen zmírnit ohrožení britských koloniálních území. Americká strategie se zase nesetkala s ovacemi doma. Americký lid a Kongres měl v čerstvé paměti útoku Japonců na Pearl Harbor a odložení války v Pacifiku by nepochopil.

Němci navíc v předtuše nějaké možné spojenecké invaze začali posilovat obranná opatření. Nejvíce to bylo patrné v pobřežních částech Francie, kde nařídil zesílit obranu polní maršál Erwin Rommel. V roce 1943 však byl těžištěm bojů pro Němce Sovětský svaz, logistické přemístění části vojsk z východní na západní část kontinentu nebylo lehké. Němci tak v letech 1943-1944 zažívali jakési „dny improvizace“, z 29 divizí, které v severní Francii působily v roce 1943, jejich počet pro následující rok narostl na 56 divizí.

Pokud by tak došlo k invazi už v roce 1943, je možné se domnívat, že Berlín by byl dobyt už v roce 1944 a osvobození východní Evropy by nemuselo proběhnout za tak masivní účasti Rudé armády. Obhájci invaze také argumentují, že Britové a Američané by v případě vítězství mohli mít mnohem silnější vyjednávací pozici v poválečném vyjednávání, ve svém důsledku by možná ani nemuselo dojít k tzv. Studené válce. Tyto argumenty ale zcela ignorují východního hráče, Stalinův Sovětský svaz. Ten by totiž mohl s Německem uzavřít separátní mír stejně, jako to v roce 1917 učinil Lenin.

Kdyby Sověti uzavřeli mír s Německem, invaze Spojenců by mohla dopadnout katastrofálně. Aby mohla být invaze úspěšná, naopak by Sověti museli pokračovat v bojích s německými divizemi. Britové nicméně stále prosazovali svou periferní strategii, měli ostatně v paměti obrovské ztráty z první světové války, kdy byla Británie hlavní invazní mocností. Přesto se americký generál Marshall snažil přesvědčit Churchilla, aby akceptoval plán Roundup. Ten to stále odmítal, jedním z jeho argumentů byly právě ztráty z první světové války na francouzské Sommě. Churchill varoval amerického prezidenta Roosevelta před scénářem, který by skončil „kanálem plným mrtvol“.

Pokud by navíc invaze byla odražena a zatlačena „zpátky do moře“, je málo pravděpodobné, že by došlo k další invazi v brzké době. Z britské perspektivy by muselo dojít k obklíčení Německa, a to jak po souši, tak ve vzduchu. Churchill sám byl spíše zastáncem útoku na Německo přes Apeninský poloostrov. Itálii vnímal jako „měkký podbříšek“ nepřítele. V roce 1943 navíc Spojenci nebyli technicky připravení na spuštění obojživelné invaze napříč kanály, podzemní projekty na potrubní kanál také nebyly schváleny. V roce 1944 nedostatek přistávacích plavidel odložil Den D o další měsíc. Američané tak nahradili projekt Roundup projektem Pochodeň (Torch), tedy vyloděním v severní Africe. V podstatě šlo o kompromisní návrh na invazi mezi Brity a Američany. Výsledná strategie Overlord byla výsledkem jednání mezi Brity, Američany a Sověty, kteří plán odsouhlasili.

Ústupek americké administrativy se tak dnes zdá být jako moudrý. Došlo ke zpevnění vazeb členů antihitlerovské koalice, všichni tři spojenci začali koordinovat své průmyslové činnosti společným směrem. Ve výsledku tak po porážce Německa Sověti přislíbili spolupráci s Američany v boji proti Japoncům v Tichomoří.

Američtí vojáci na jaře 1943 nebyli do takové míry dotčeni bojem, chyběli jim často zkušenosti. Eisenhowerův životopisec Stephen Ambrose ve své publikaci zmiňuje, že Eisenhower byl při své první bojové zkušenosti váhavý, nejistý. O několik měsíců později se prý „dramaticky zlepšil“. Operace Pochodeň tak byla ideálním tréninkem jak pro Brity, tak zejména pro Američany. Kdyby neproběhlo vylodění v severní Africe, Němci by postupně tuto oblasti mohli opanovat a dostat se až na Blízký východ a do války po bok Německa zapojit Turecko. Původní americká strategie Roundup se z dnešního pohledu zdá být příliš unáhlená a ambiciózní. Naivní plán počítal s tím, že německá armáda se po invazi dá na útěk a bude totálně demoralizovaná. I v průběhu roku 1943 se přitom německé vojsko několikrát ukázalo jako velmi silné a schopné rychlého protiútoku.

Invaze, kterou původně Američané plánovali na rok 1943, by se nemohla uskutečnit tak jako tak. Chyběly zkušenosti, síla, ale zejména politická podpora k takovému kroku. Největší zásluhu na úspěch v Normandii má zřejmě americký prezident Roosevelt, který byl schopen ustoupit a moudře operaci odložil na příznivější dobu.