Největší letadlo 30. let? Mělo propagovat komunismus, skončilo neslavně.

S myšlenkou na postavení největšího a nejmodernějšího letadla na světě přišel novinář Michail Kolcov v roce 1932. Stroj měl být postaven na památku vydání prvního díla Maxima Gorkého -oblíbeného spisovatele Josifa Vissarionoviče Stalina a jednoho z propagandistických trumfů sovětské propagandy. Gorkij, jako světově uznávaný spisovatel, se totiž v roce 1928 vrátil z emigrace do Ruska a dobrovolně poté hrál velkou roli v sovětské propagandě.

K propagandě měl sloužit i stroj, který měl být po Gorkém pojmenován. Podle Kolcova měl stroj oblétat celý Sovětský svaz a už jen svojí mohutností propagovat výdobytky sovětského režimu. Na stavbu stroje byla vypsána veřejná sbírka a konstrukce a výroba mohla brzy začít.

Příznačný byl osud iniciátora stavby Kolceva a muže, po kterém byl stroj pojmenován. Gorkij několikrát na veřejnosti projevil nespokojenost s režimem. V roce 1936 pak náhle zemřel. Předpokládá se, že jej nechal Stalin otrávit. Kolcov byl v roce 1937 bez soudu zastřelen.

Konstrukcí stroje byl pověřen Andrej Nikolajevič Tupolev. Stroj měl poměrně jednoduchou konstrukci z duralového plechu, podobné té, kterou vyvinul německý inženýr Hugo Junkers pro své legendární dopravní letadlo JU-52. Tupolevův ANT-20 byl však daleko větší. Rozpětí měl 66 metrů a na délku měřil 33 metrů. Jen kolo podvozku mělo dva metry. Maximální rychlost byla 275 kilometrů a stroj mohl vystoupat až do 4500 metrů. Prázdný letoun vážil 28 tun. Maximální vzletová váha byla 42 tun.

Pohon zajišťovalo 8 motorů AM-34 FRN o výkonu 662kW. Šest motorů bylo umístěno v křídlech a dva v gondole nad trupem. Křídla byla natolik silná, že v nich mohly být servisní šachty a mechanici pracovali na motorech i během letu. Stroj mohl být po odmontování křídel rozmontován na pět částí a přepravován po železnici. 

Stroj byl napěchován tehdejší supermoderní technikou. Poprvé byl v tak velkém letadle použit autopilot. V ANT-20 byl poprvé v leteckých dějinách nasazen systém, který kontroloval v a každé chvíli letu směr a výšku a korigoval případnou odchylku od kurzu. Pilotovi usnadňovalo ovládání obrovského letadla elektrické posilování řízení.

 Další unikátní systém také dovoloval stroji přistát ve dne i noci i na špatných přistávacích plochách s omezenou délkou. K přistání ANT-20 stačilo pouhých 300-400metrů. Elektrické vedení bylo soustředěno do tubusů. Do letadla se vstupovalo spodem. Část podlahy se dala sklopit a vytvořila schody i se zábradlím, což byla také absolutní novinka.

Hlavním úkolem stroje však bylo propagovat sovětský režim. Osmičlenná posádka a až sedmdesát dva pasažérů byla pro tento úkol špičkově vybavena.  Na palubě byla vedle kina i fotolaboratoř nebo telefonická centrála, která mohla být na zemi napojena na pozemní síť. Komunikaci mezi osádkou zajišťovala palubní potrubní pošta. Pro návštěvníky byl připraven na sovětské poměry špičkově vybavený kiosek. Palubní tiskárna byla schopna během hodiny vychrlit až 10 000 letáků, které mohly být z letadla rozhazovány.

Na letadle byla namontována vysoce výkonná soustava reproduktorů zvaná Golos s něba tedy Hlas z nebe, která dokázala pokrýt až 12 kilometrů čtverečních zemského povrchu. V letadle byly tak výkonné projektory, že dokázaly promítat diapozitivy na oblaka nebo na speciálně vytvořenou mlhu. Vše pak poháněl vlastní benzinový generátor na palubě letadla, což byl na tehdejší dobu také unikát. V letadle byla i prádelna s koupelnou, jídelna a lékárna.

Maxim Gorkij poprvé vzlétl 17. června 1934 z letiště Chodinky. Letadlo se chovalo stabilně a díky použitým technologiím se letcům snadno ovládalo. Stroj byl okamžitě nasazen do ostré propagandistické války a provedl mnoho letů nad Sovětským svazem. Vrcholem kariéry ANT-20 byly prvomájové oslavy 1935, kdy v doprovodu stihaček gigantické letadlo provedlo přelet nad Rudým náměstím. Na jeho palubě se nacházeli i zahraniční novináři, mezi nimiž byl i legendární novinář, spisovatel a letec Antoine de Saint-Exupéry.

Již 18. května 1935 však došlo ke katastrofě. Do stroje, na jehož palubě se nacházeli zasloužilí pracovníci Ústředního aero hydrodynamického institutu (CAGI), narazila stihačka I-5, která ANT-20 doprovázela. Letadlo se ve vzduchu rozlomilo a všech 45 lidí na palubě zahynulo. Trosky letadla ještě na zemi zabily 9 lidí.  Z celé katastrofy byl obviněn stíhací pilot Nikolaj Pavlovič Blagin, který kolem stroje prováděl nepovolenou akrobacii, kterou nezvládl.

V zahraničním tisku se poté objevil údajný Blaginův dopis na rozloučenou, ve kterém se měl přiznat k nenávisti ke komunistům a k úmyslu zničit sovětskou leteckou pýchu. Dopis se však ukázal jako podvrh. Vdově po Blaginovi byl přiznán důchod, předán nový byt a jeho dcera se dostala do lepší školy. Teprve v roce 2010 byl odtajněn protokol NKVD z vyšetřování celé události. Blagin musel provádět akrobacii kolem Maxima Gorkého z rozkazu kvůli filmovému natáčení. Za vydání rozkazu byl odsouzen důstojník a jeden filmový pracovník.

Pád stroje vyvolal po celém sovětském svazu vlnu solidarity. Byla vypsaná veřejná sbírka na nové propagandistické letadlo. Lidé brzy vybrali 68 milionů rublů. Tyto peníze stačily ne na stavbu jednoho letounu, ale rovnou dvaceti!  První stroj se opět měl jmenovat Vladimír Iljič lenin. Další pak měl být Josif Stalin. Nový Maxim Gorkij měl být až třetí v řadě. Dostat se mělo i na další sovětské pohlaváry jako byl Klim Vorošilov, Sergo Ordžonikidze, Vlas Čubar nebo Stanislav Kosior.  

Do všeho však zasáhly Stalinské čistky. Tupolev se ocitl v roce 1937 ve vězení a nemohl dohlédnout na pokračování projektu. Práce se táhly a zmodernizovaný ANT-20 bis vzlétl teprve v roce 1939. Letadlo dostalo nové výkonnější motory AM-35 s výkonem 883KW a již nebyly potřeba dva motory v gondole. Počítalo se i s přestavbou na vojenské verze. ANT-20 MG měl sloužit jako bombardér, vojenský dopravní letoun nebo mobilní velitelské stanoviště.

Vše zhatilo rychlé zastarání konstrukce. To co bylo v roce 1934 supermoderní, o pět let později byo beznadějně zastaralé. V SSSR se začal pod jménem Lisunov Li-2 licenčně vyrábět legendární Douglas DC-3 a to byl pro ANT-20 definitivní hřebíček do rakve. I myšlenka propagandistických letů byla odsunuta do propadliště dějin. Další ANT-20 bis nebyl již postaven. Postavený stroj byl luxusně vybaven a pod kódem PS-124 byl zařazen do Aeroflotu na prestižní lince Moskva - Miněralnyje Vody.

Po vypuknutí 2. světové války se stroj zúčastnil evakuace Moskvy. Stroj byl však pomalý a bezbranný proti leteckým útokům a byl proto stažen na linky do Střední Asie.  Zde se 14. prosince 1942 90 kilometrů od Taškentu letadlo zřítilo. Jak ukázalo vyšetřování, kapitán letadla dovolil jednomu z cestujících usednout do pilotní sedačky. Cestující pak zřejmě omylem zapnul horizontální stabilizátor a dostal letadlo do strmého klesání, ze kterého se již nedostalo. Zahnulo všech 36 cestujících na palubě.

Tak skončila historie největšího dopravního letadla 30. let. Bohužel, do velmi zajímavého projektu zasáhla politika. A jak bylo tehdy v SSSR zvykem velmi krvavě. Stroj, který byl skutečným technickým zázrakem, se stal hříčkou v rukách politiků, kteří zapříčinili neštěstí s ním spojená. Pokud nebudeme počítat nepovedený pokus Howarda Hughese H-4 Hercules, který se dostal do vzduchu jen na pár chvil, udržel si Tupolev ANT-20 titul největšího prakticky používaného dopravního letadla až do roku 1949, kdy se do vzduchu vznesl britský Bristol Brabazon.