Petljakov Pe-8: Sovětský bombardér, který zasáhl srdce Třetí říše

Požadavky na dálkový bombardér, ze kterých Pe-8 vycházel, specifikovalo sovětské letectvo v roce 1934. Stroj měl mít dostup 12 000 metrů, maximální rychlost 400 kilometrů v hodině, nosnost 2000-4000 kilogramů bomb a dolet 1200-3800 kilometrů podle zátěže bomb. Vývojem byl pověřen legendární konstrukční kancelář Andrej Tupoleva a hlavním konstruktérem se stal Vladimir Michajlovič Petljakov. Práce šly rychle vpřed a již v roce 1936 vzlétl první prototyp.

Čtyřmotorový Tupolev TB-7, jak se stroj tehdy jmenoval, měl osmi až dvanáctičlennou posádku, délku 25,59 metrů a rozpětí 39,10 metrů. Protože výkonnější motory nebyly ještě k dispozici byl stroj vybaven motory AM-34FRN o výkonu 1200 koní. Motory nebyly spolehlivé a stroj nemohl být vyzkoušen v plném rozsahu. I přesto byly výkony nadějné. Maximální rychlost byla 380 kilometrů v hodině, dostup 10000 metrů a stroj mohl nést 3000 kilogramů pum. Maximální dolet nebyl testován, ale konstruktéři předpokládali, že by stroj s nespolehlivými motory zvládl i 3800 kilometrů. Na tehdejší dobu se jednalo o skutečně vynikající výkony. Piloti si pochvalovali jednoduché ovládání a rychlé reakce stroje. 

Vedle toho měl stroj i mnoho dosud v letadlech nevídaných novinek. Za tehdy supermoderní byl považován radiokompas, autopilot nebo hydraulický systém vysouvání podvozku a ovládání klapek. Velmi důmyslný byl systém nádrží. Letadlo mělo celkem 19 pryžových nádrží o obsahu 17 000 litrů paliva. S úbytkem paliva se nádrže pomalu plnily chlazenými výfukovými plyny. V případě jejich zasažení nepřátelskou palbou se pak díky tomuto unikátnímu systému nevznítily. Posádka měla k dispozici pro lety ve vysokých výškách kyslíkový systém. Stroj byl navíc vybaven dvěma 30 milimetrovými kanóny a čtyřmi kulomety 7,62 milimetrů. 

Úspěšné testy moderního stroje se bohužel zastavily, když na začátku roku 1937 došlo k jeho poškození při přistání. Navíc stále přetrvávaly problémy s motory. Tyto problémy však byly drobností vedle toho, co se na konstruktéry chystalo. V říjnu 1937 si Tupoleva, Petljakova a velkou část jejich týmu zatkla tajná policie NKVD. Důvod? Sabotáž a příliš dlouhý vývoj TB-7. Konstruktéři putovali do speciálního vězení, kde pokračovali ve své práci. TB-7 byl přejmenován na „letadlo 42“ tedy ANT-42 a prodloužil se a značně zkomplikoval jeho vývoj.   

Další prototyp vzlétl až v roce 1938 a opět prokázal, že konstrukce je kvalitní. Nad celým projektem se však vznášel velký otazník. Stačilo málo a mohl být zrušen. Vedle argumentů logických a faktických jako byl stále problém s motory nebo nedostatek duralu tu byly i argumenty politické. Stroj totiž patřil do vojenské koncepce maršála Michaila Tuchačevského, který byl v roce 1937 označen za zrádce a popraven. Cokoliv bylo spojeno s ním muselo být odstraněno. Navíc Stalin věřil, že na případnou krátkou válku s Německem, budou stačit stroje krátkého a středního doletu.

Naštěstí ANT-42 nakonec zrušen nebyl a v polovině roku 1939 začala v nové továrně v Kazani jeho výroba. První stroj byl hotov před koncem roku 1939 a byl dokonce připraven do zapojení do války s Finskem. Došlo však k nehodě a stroj se do ní nemohl zapojit. Během roku 1940 bylo celkem vyrobeno 12 ANT-42 vybavených dieselovými motory M-40. Ty měly sice výkon 1500 koní a stroj s ním měl dolet 5460 kilometrů, ale ve velké výšce byl motor nespolehlivý. Veřejnosti byl poprvé nový stroj představen na přehlídce 1. května 1940, kdy dva stroje přeletěly nad Rudým náměstím.

Do 22. června 1941 bylo vyrobeno 27 strojů. Osm z nich bylo na začátku operace Barbarossa na letišti Borisovo, kde byly dva stroje zničeny německým bombardováním. Zbytek byl stažen do Kazaně, kde vytvořily 412. pluk těžkých bombardérů. Zároveň opomíjený stroj dostal nový úkol. ANT-42 měl zasadit úder Němcům a dát Sovětům naději. 412. pluk měl bombardovat Berlín! První bombardování hlavního města Třetí říše proběhlo již 7. srpna. K náletů byly použity střední bombardéry DB-3. Spolu s prodlužováním fronty a náročností letu pro menší stroje se Sověti rozhodli nasadit dálkové těžké bombardéry. Stroje se shromáždily na letišti Puškino u Leningradu a 10. srpna mělo vzlétnout deset ANT-42 spolu s dvaceti osmi lehkými dálkovými bombardéry Jermolajev Jer-2.

Bohužel se brzy ukázalo, že problémy s motory M-40 přetrvávají. Hned po startu se jeden ANT-42 zřítil, když mu dva motory vypověděli službu. Navíc byla akce přísně utajena a stroje byly napadeny stíhačkami Polikarpov I-16 sovětského námořnictva. Nad Berlín se dostalo nakonec jen šest strojů a do Puškina se vrátily jen dva stroje. Většina strojů však přistálo na sověty ovládaném území. Pouze jeden se zřítil na Finském území. Pět mužů posádky zahynulo a zbytek byl zajat.

Do 5. září, kdy se Němci přiblížili k Puškinu a letadla musela být evakuována bylo provedeno devět náletů na Berlín. Při nich se nad město dostalo 37 letadel, které na nacistickou metropoli shodily 21 tun bomb, které způsobili 32 požárů. Shozeno bylo i několik desítek tisíc letáků. Letadla, která nemohla bombardovat Berlín svůj smrtonosný náklad shodily na Štětín, Kralovec nebo Vratislav. Cena však byla vysoká. Celkem bylo ztraceno 17 strojů a 7 osádek. Materiální škody nebyly sice velké ale bombardování mělo velký morální účinek nejen na obyvatelstvo ale i samotného Hitlera. „Podlidé“ neměli být něčeho podobného schopni.

Kariéra ANT-42 však bombardováním Berlína neskončila. Naopak. Stroje čekala výměna motorů. Motory AM-35 byly starší, méně výkonné a omezily dolet strojů na pouhých 3500 kilometrů, ale byly spolehlivé. ANT-42 také čekalo přejmenování. Konstruktér Petljakov zahynul v roce 1942 při letecké nehodě. Sovětské vedení rozhodlo vrátit jeho jméno ke všem jeho konstrukcím. Z „letadla 42“ se stal Petljakov Pe-8.

V roce 1942 čekala také Pe-8 největší zkouška. Dne 19. května odstartoval z Moskvy speciálně upravený Pe-8 s komisařem zahraničních věcí Vjačeslavem Molotovem na palubě. Nepozorovaně přeletěl okupovanou Evropu a přistál ve Velké Británii. Po jednáních Molotova s Churchillem stroj pokračoval přes Atlantik do USA. Po deseti dnech se stroj stejnou trasou vrátil do SSSR. Piloti a navigátor obdrželi titul Hrdiny Sovětského svazu.

Pokračoval i vývoj Pe-8. Stroj opět dostal nové motory M-82. Ty veškeré dřívější problémy vyřešily a daly stroji dolet 5800 kilometrů. Posílen byl i trup, takže Pe-8 mohly nést až 7 tun bomb. Nasazení strojů bylo skutečně intenzivní. Zúčastnily se bombardování německých letišť Smolenska a Orla a bombardovaly Ržev. Dokázaly unést i nové bomby FAB-5000 vážící 5 tun. Tyto bomby byly použity v roce 1943 proti Kralovci a poté u Kursku, kde Pe-8 zničily na německém seřaďovacím nádraží více než 300 vagónů. Nejhromadnější nálety pak prováděly Pe-8 v roce 1944 na Helsinky, kdy se nad městem objevilo až 24 strojů najednou.

Pe-8 bylo vyrobeno pouhých 93 kusů přesto byly bojové úspěchy stroje impozantní. Od roku 1941 do roku 1944 provedly 1509 úspěšných bojových operací, shodily 5371 tun bomb a 51 264 propagandistických letáků. Bylo ztraceno celkem 27 strojů. Stroje byly z bojových operací staženy v roce 1944, ale poslední sjely z výrobních linek až na začátku roku 1945. Sovětský letecký průmysl se měl plně soustředit na vývoj a výrobu Tupolevu Tu-4, kopie amerického B-29.

Vyřazení Pe-8 z bojových operací však neznamenal úplný konec typu. Stroje byly využity v dopravě v Arktických oblastech, kde zásobovaly sovětské antarktické základny. Jeden z nich dokonce v roce 1950 přistál na Severním pólu. Poslední stroje byly vyřazeny až v roce 1954. Bohužel žádný se dodnes v žádném muzeu nedochoval. Petlajakov Pe-8 byl ve své době skutečným strojem, který mohl být srovnáván jen s americkými B-17 a britskými Handley Page Halifax. Slabinou oproti konkurenci byl špatný bombardovací zaměřovač. Naopak na stejné nebo vyšší úrovní byla protiletadlová obrana. Vzhledem k malému počtu vyrobených Pe-8 a potížím, kterým čelil, se jednalo o skutečně výjimečný stroj, kterému právem náleží čestné místo v historii letectví.