Mussoliniho postrach: Byl italský tank skutečně nejhorším strojem 2. světové války?

Vývoj tanku začal již v roce 1937 a první prototyp byl hotov v roce 1939. Italská armáda s ním však byla natolik nespokojena, že muselo být nakonec vyrobeno ještě 15 dalších prototypů, což i na tehdejší dobu bylo nezvyklé, než stroj splnil všechny její požadavky a mohla být na začátku roku 1940 zahájena výroba.

 Stroj o hmotnosti 14 tun poháněl dieselový osmiválec Fiat SPA 5 TM-40 s výkonem 125 koní. Na každé straně se nacházelo osm pojezdových kol sdružených do vozíku na závěsu s odpružením listovými péry. Vedle toho měl podvozek tři podpůrné klapky a napínací a hnací kolo. Pancéřování bylo nejsilnější na čele věže, kde dosahovalo slušných 42 milimetrů. Čelo korby mělo pancíř o síle   25-30 milimetrů, boky 25 milimetrů a střecha a podlaha pouhých 6 milimetrů.

Stroj byl vyzbrojen tankovým kanónem 47/32 o ráži 47 milimetrů a dvěma kulomety ráže 8 milimetrů, které byly umístěny v trupu. Pro kulomet byla zásoba munice 3048 kusů nábojů ve 134 zásobnících a pro kanón se vezlo 104 později pouze 87 kusů munice. Na 500 metrů dokázal kanón prostřelit pancéřovou desku o síle 40 milimetrů a na kilometr ještě zvládl prostřelit 26 milimetrů silný pancíř. Na počátku války se jednalo o skutečně slušnou výzbroj. Německé tanky měly tehdy kanóny ráže 20-37 milimetrů a britské měly 40 milimetrové kanóny. Problém byl nedostatek vysílaček a prvních 150 vyrobených strojů je postrádalo úplně. Tanky se musely dorozumívat pomocí vlajek.

Rozměry tanku byly i na tehdejší dobu malé.   Na délku měřil stroj 5,94 metru, vysoký byl 2,67 metru a široký 2,64 metru. Pro čtyřčlennou posádku ve složení řidič, střelec z kulometů/ radiooperatér, velitel/střelec a nabíječ byl interiér tanku nesnesitelně stísněný.  Dokonce nástup do něj musel být prováděn v přesném pořadí jinak se posádka do stroje neposkládala. Nejdříve řidič, poté radiooperatér, nabíječ a nakonec velitel. Vzhledem k malým a nedostatečným únikovým otvorům, pokud po zásahu stroje vznikla ve stroji panika, čekala posádku smrt.

Obsah nádrží tanku byl 190 litrů a dokázal na ně dojet v ideálních podmínkách 190 kilometrů. Maximální rychlost na silnici byla 32 kilometrů. V terénu stroj maximálně zvládl 14 kilometrů v hodině. Řidiči M13/40 si stěžovali na tuhé řízení, nespolehlivou převodovku, která sama od sebe přeřazovala a na pomalé reakce tanku na řízení.

Tanky se staly páteří italských tankových divizí Centauro, Ariete a Littorio, které byly nasazeny v Africe. Poprvé se tak stalo v prosinci 1940 u egyptského Sollum-Halfaya, kde se Italové pokusili zastavit britskou protiofenzivu. Již 12. prosince 1940 u Sidi Barrani ukořistili Britové 73 italských tanků a doprovodných vozidel. Důvod tohoto úspěchu byl jednoduchý. Většinu tanku a vozidel italské armády měly dosud benzinové motory. M13/10 byl však diesel. Jakmile došlo strojům palivo, zásobování je nebylo schopno doplnit a posádky své nepoškozená stroje prostě opustily.

Ze stejných důvodů u Tobruku v lednu a únoru 1942 Britům pod velením generála Wavella padlo do rukou dalších 120 italských tanků. Italské stroje byly předány 6. australské divizi, která tanky vyzbrojila tři jednotky pojmenované Dingo, Rabbit a Wombat. Na boky ukořistěných strojů byli jako rozpoznávací znamení namalováni klokani. Po nasazení Rommelova Afrika Korpsu se karta obrátila a většina strojů opět padla do rukou původních majitelů. Důvod byl stále stejný. Když došlo palivo, Australané své stroje opustili.    

Absolutní blamáží skončilo nasazení tanků M13/40 proti Řecku. Italské velení nerozumně nasadilo tanky v nesjízdném horském terénu a řečtí obránci jich mnoho zničili. Mnoho strojů tak bylo rozeseto na okupovaných územích Balkánu a řeckých ostrovech. Byly však i světlé chvilky. V první bitvě Bir El Gubi italští tankisté v říjnu 1941 britské síly porazili. Definitivní konec organizovaných tankových sil pak znamenala bitva u El Alameinu na konci roku 1942. italské jednotky si zde vydobyli jak respekt soupeřů, tak Němců, jejichž stažení kryly. Během bitvy byly však všechny italské tankové divize rozbity.  

Po pádu Itálie se zbylé stroje na Apeninském poloostrově a na Balkáně dostaly do výzbroje všech bojujících stran. Němci jej zařadili do výzbroje pod označením PzKpfw M13/40 735(i) a sloužily v řadách divize SS Prinz Eugen na Balkáně a v Itálii v protipartyzánských bojích. Používaly je také jednotky věrné Mussolinimu, a i jednotky věrné králi bojující na straně Spojenců. V bojových jednotkách poválečné italské armády se hrstka stroju udržela až do začátku 50. let. Jako školní některé svoji karieru zakončily až v 70. letech.

Poslední bojové nasazení se M13/40 dočkaly v roce 1948. Egyptská armáda do svých jednotek zařadila i dva nebo tři italské stroje nalezené kdesi v poušti. Ty pak nasadila v bitvě o kibuc Negeba. Stroj se však při boji o sídlo rozbil a posádka uprchla a nechala jej jeho osudu. Stroj místní obyvatelé později použili na památníku bojů a kibuc a vítězství války za nezávislost Izraele.

I přes omezené možnosti italského průmyslu výroba nakonec dala 779 strojů. Ty na začátku války dosahovaly poměrně slušných výkonů a na své soupeře stačily. Brzy však začaly zastarávat a na modernější spojenecké stroje již neměly šanci. Navíc se projevila řada slabin. V první řadě to byla chronická nespolehlivost tanků, které trpěly řadou technických poruch. Stroj po zásahu rychle vzplál a pancéřování mělo po zásahu tendenci se rozlamovat. V pozdějších letech války kanón na modernější bojová vozidla nestačil. Bojové výkonný srážela i neschopnost a zastaralost italské armády. Výcvik posádek trval do roku 1941 pouhých 25 dnů, a i když se muži ocitli v boji a vedli si dobře, často jejich výsledky sráželo nedostatečné zásobování.

I přes zastaralou konstrukci, špatné technické vlastnosti a provedení stroj do historie 2. světové války patří. Rozhodně byl jedním z nejhorších tanků, který kdy byl bojově nasazen. O to více si zaslouží obdiv jejich osádky, které se v něm vydaly do boje. Dodnes se zachovalo poměrně mnoho kusů. M13/40 mají ve svých sbírkách muzea v USA, Francii, Británii a samozřejmě Itálii. Jeden se nachází i v památníku bitvy u El Alameinu a jeden kus ve špatném stavu je ku shlédnutí i ve vojenském muzeu v Bělehradě.