Polikarpov U-2: dvojplošník Kurník zatápěl Němcům i Američanům

Historie U-2 se začala psát v polovině 20. let 20 století, kdy Rudá armáda začala hledat náhradu za cvičné letadlo U-1, což byla bezlicenční kopie stroje Avro 504. Ten poprvé vzlétl již v roce 1913 a pomalu na výcvik přestával stačit. Požadavkem bylo použití nového hvězdicového pětiválcového motoru Švecov M-11 o maximálním výkonu 110 koní a využití domácích materiálů. Přistávací rychlost měla být 60 kilometrů v hodině a maximální 140 kilometrů. Stroj měl mít nezáludné letové vlastností a při jeho výrobě měly být použity pouze domácí materiály.

První prototyp vzlétl v roce 1927 a přijímací komise jej přijala k výrobě. Proti tomu se však postavil Nikolaj Nikolajevič Polikarpov. Ten byl nejen vynikající letecký konstruktér, ale i Stalinův oblíbenec. Nakonec se skutečně na jeho novou konstrukci počkalo. Stroj poprvé vzlétl v lednu 1928 a brzy se ukázalo, že se vyplatilo počkat. Elegantní dvojplošník byl jednoduchý na výrobu a měl například zaměnitelnou horní a dolní polovinu křídel na každé straně, a to stejné platilo i o křidélkách. Stroj vážil pouhých 770 kilogramů, rozpětí měl 11,40 metrů a trup měřil 8,14 metru. Maximální rychlost byla 152 kilometrů. Cestovní 110 kilometrů.

Stroj měl absolutně nezáludné letecké vlastnosti. Bylo těžké jej dostat do jakékoliv složitější letecké situace a pokud se dostal například do vývrtky, stačilo pustit řízení a U-2 se srovnal sám. Pro leteckou výuku to bylo až nevhodné. Když se mladí letci učili na tak bezproblémovém stroji, přechod na složitější bojové stroje, které potřebovaly daleko více pozornosti byl pro ně složitý. Velikou předností stroj byla i schopnost vzlétnout a přistát na velmi malém prostoru. Výroba probíhala od roku 1929 v továrně číslo 23 v tehdejším Leningradě. Do roku 1941 jich bylo vyrobeno kolem 15 000. Z toho 11 000 bylo ve cvičné verzi, 3000 v zemědělské verzi a 831 v civilní verzi s otevřenou kabinou pro dva pasažéry.

Zemědělská verze měla místo kabiny žáka nádrž na 250 litrů postřiku. U-2 sloužily i k osevu a každý rok stroje osely 100 až 150 tisíc hektarů půdy. Zemědělci také dali stroji díky jeho nasazení v zemědělství také jméno. Kukuruznik tedy sekáč kukuřice. Z té po válce vznikla i česká, poněkud méně uctivá přezdívka Kurník. Existovaly doslova desítky verzí U-2. Mnohé byly vyrobeny v desítkách ba stovkách kusů jako byla například letecká ambulance nebo kurýrní štábní verze. Jiné vznikly v několika nebo dokonce jen v jednom kuse.  To byl případ například U-2 s plovákem pro přistání na vodě, s pásovým podvozkem pro přistání na špatném terénu, speciální verze s přístroji pro geografický průzkum, verze s kokpitem pro cestující i pilota nebo dálkově ovládané verze.

Nové úkoly čekaly na U-2 s počátkem Velké vlastenecké války. Sověti brzy pochopili, že spolehlivé jednoduché letadlo se dá využít k daleko více činnostem než jen k výcviku. V první řadě se stroje osvědčily na podporu jednotek uvázlých v týlu nepřítele a dopravu zásob partyzánům. Díky krátké dráze potřebné ke startu a přistání mohly být zásobovány, vysazování anebo evakuováni stovky vojáků. Další činností, ve které se U-2 překvapivě uplatnily, bylo bombardování. Piloti si často do svých neozbrojených strojů brali ruční granáty a házeli je na nepřítele. K útokům na nepřítele byl poprvé upraven civilní stroj v září při obraně Oděsy. Tomu se podařilo zničit německou dělostřeleckou baterii.  

Projektu se opět chopil Polikarpov. Posílil křídla stroje, takže pod stroj bylo možno zavěsit šest 50 kilogramových bomb nebo neřízené rakety vzduch-země. Stroj také dostal otočné střeliště s kulometem ŠKAS ráže 7,62 milimetru. Hlavním úkolem takto vybavených strojů byly noční rušivé nálety. Stroje se měly potichu přiblížit nad německé pozice a provést rušivý nálet, který měl nepřítele vyvést z míry a narušit jeho psychiku. Vzhledem k tichému chodu motoru nebyl na takové mise ideálnější stroj. Mnozí piloti a pilotky se naučily navíc před německými pozicemi vypnout motor a doletět nad cíl klouzavým letem takže Němce jejich úder naprosto překvapil.

Finové přezdívali podobným úderům „Pila na nervy“. Němci pro U-2 vymysleli kvůli zvuku jejich motorů přezdívku „Šicí stroj“. Protože noční rušivé nálety prováděli především letkyně Němci jim začali přezdívat „Nachthexen“ tedy Noční čarodějky. Již v roce 1942 vznikl 46. gardový tamaňský noční bombardovací letecký pluk, který byl kompletně tvořen ženami. Jeho pilotky a pozemní techničky zvládaly svojí práci znamenitě. Na přípravu letounu jim stačilo 5-8 minut a jeden letoun během letní noci zvládl 6-8 misí a v za dlouhých zimních nocí 10-12 misí. Rekord drží hrdinky Sovětského svazu Jekatěřina Rjabová a Naděžda Popovová, které během noci zvládly i 18 náletů. Na konci války byly pilotky skutečné mistryně a mnohé z nich měly na svém kontě přes 1000 operací.

Protože operace probíhaly především v noci nejsou jejich výsledky zdaleka kompletní. Pluk během války provedl 23 672 bojových letů shodil kolem 3000 tun bomb a 26 000 zápalných bombiček. Na neúplném seznamu cílů zničených čarodějkami je 17 říčních pontonů, 9 vojenských vlaků, 2 železniční stanice, 46 skladů, 12 palivových cisteren, 1 letadlo, 2 nákladních lodě, 176 obrněnců a automobilů, 86 palebných postavení, 11 protiletadlových reflektorů. Bylo způsobeno 811 požárů a 1 092 výbuchů. Také bylo shozeno 155 pytlů se střelivem a se zásobami partyzánům.

Překvapivě pro Němce bylo sestřelit stařičký pomalý dvojplošník skutečným oříškem. Maximální rychlost U-2 byla pro německé stihačky Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf FW-190 mezní rychlosti při níž ztráceli vztlak a stávaly se neovladatelnými. V noci 1. srpna 1943 Němci vyzkoušeli novou taktiku. Protiletadlové zbraně mlčeli a reflektory pouze vyhledávaly stroje. Na ty pak útočil noční stíhač Messerschmitt Bf 110. Za noc se Němcům podařilo sestřelit čtyři U-2. Sověti našli brzy jednoduchou protireakci. Kukuruzniky začaly létat téměř nad vrcholky stromů a německá protiletadlová obrana neměla šanci je zachytit. Za celou válku pak 46. gardový pluk ztratil 28 letadel a 32 žen, z toho bylo 13 pilotek a 10 navigátorek. Když v roce 1944 zemřel na rakovinu žaludku Polikarpov, byl stroj na jeho počest přejmenován z U-2 na Polikarpov Po-2.

Jen 5 let po skončení 2. světové války vypukl další konflikt. Válka v Koreji opět přivedla na scénu starou sovětskou taktiku nočního rušivého bombardování. Američané se stejně jako Němci obstarožním severokorejským Po-2 vysmívali a opět se jim podceňování archaického dvojplošníku nevyplatilo. Již krátce po zahájení války dva Po-2 zaútočily na leteckou základnu u Soulu. Zde se jim podařilo poškodit bombami 11 stihaček P-51 Mustang, přičemž tři byly poškozeny tak, že musely být odepsány. O půl druhé v noci 17. června 1951 se podařil dvěma Po-2 husarský kousek. Udeřily na základnu amerického letectva v Suwonu, kde byly umístěny nejmodernější stihačky F-86 Sabre. Osm z nich se severokorejským pilotům podařilo poškodit, přičemž čtyři musely být vyřazeny delší čas.

Američané přezdívali podobným útokům Wash machine Charlie (Pračka Charlie), a znepokojovali je stejně jako Němce. Navíc se ukázalo že dřevěná konstrukce a nízký let dává Po-2 na tehdejší dobu neuvěřitelnou výhodu. Po-2 měl malý radarový odraz a tehdejší přístroje jej nebyly schopny včas a přesně zachytit. Stejně jako za 2. světové války bylo těžké Po-2 sestřelit a jeho zničení si Američané obzvláště cenili. To vedlo i ke kuriózní historce. Posádka americké stíhačky F-94 Starfire se pokusila jeden Po-2 sestřelit. Zpomalila však natolik, že ztratila nad strojem kontrolu a zřítila se. Její pád byl přičten Severokorejcům jako sestřel a Po-2 je tak jediný dvojplošník v historii, který sestřelil tryskové bojové letadlo.

Po skončení války výroba Po-2 nerušeně pokračovala. Hlavním produkovaným typem byla zemědělská verze. Potřeby letectva se však změnily a brzy bylo jasné, že Po-2 už na úkoly jemu svěřené přestává stačit. V Sovětském svazu byla výroba ukončena v roce 1952, kdy již na plno jela výroba letounu Antonov An-2. V Polsku běžela licenční výroba až do roku 1956. Údaje o počtu vyrobených strojů se různí. Podle různých zdrojů bylo vyrobeno mezi 30 000 až 42 000 kusy. V každém případě byl Po-2 jedním nejrozšířenějších letadel historie.

V našem letectvu sloužil Po-2 v 1. československém armádním sboru. Po válce se několik desítek Po-2 zařadilo do československé armády pod označením K-62 (K-Kurýrní). Letectvo však mělo dostatek strojů německé konstrukce K-65 Čáp, které se navíc u nás vyráběly. K-62 byly proto v letech 1946 a 1947 předány do Svazarmu, který poslední vyřadil až v roce 1959. Bohužel ani jeden z válečných Po-2 se u nás nezachoval, přesto si dva kusy legendárního stroje můžeme prohlédnout. Jeden se nachází v leteckém muzeu ve Kbelích. Tento stroj v roce 1972 této instituci darovalo Polsko. Druhý, dokonce letuschopný stroj, vyrobený v roce 1937, vlastní muzeum  Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi, které jej v roce 2014 získalo ze Slovinska.