Focke-Wulf Ta 154: Nejlepší německou noční stíhačku sestřelilo lepidlo

Inspirace k vývoji Ta 154 přišla od nepřítele. V roce 1941 nasadili Britové do boje legendární stroj   de Havilland DH.98 Mosquito přezdívaný po zásluze jako Dřevěný zázrak. Stroj sloužil nejen jako stíhačka, ale i jako značkovací pro svazy bombardérů a lehký rušivý bombardér. Přesto, že byl stroj vyroben ze dřeva, což byla v této době již absolutně zastaralá technika, byl pro německou Luftwaffe noční můrou. Obratný stroj s maximální rychlostí 589 kilometrů nebyla schopna sestřelit. Uvádí se, že při prvních 600 operacích Mosquit nad Německem byl ztracen pouze jeden stroj.

Němci se tedy rozhodli vyvinout vlastní odpověď na Dřevěný zázrak. Hlavním zastáncem vývoje stroje byl maršál Erhard Milch. Ten dokonce navrhoval rovnou Mosquito okopírovat. To však neprošlo přes Adolfa Hitlera, který čisté kopírování nepřátelský zbraní odmítal. Oficiálně jej však pojmenoval Moskto, aby bylo jasné, že Německo se zesměšňovat nenechá. V září 1942 byl vývojem stroje pověřena firma Focke-Wulf. Do čela projektu se postavil legendární konstruktér Kurt Tank.

Ten navrhl elegantní dvojmotorový stroj s tehdy ještě neobvyklým příďovým podvozkem.  Rozpětí měl 16,3 metru, délka trupu byla 12,5 metru. Dostup byl 10 630 metrů a dolet 1365 kilometrů. Maximální rychlost nevyzbrojeného stroje byla 670 kilometrů. Konstrukce trupu a křídel byla dřevěná a překližková lepená speciálním fenolovým pryskyřičným lepidlem Tego film.

Původně stroj měly pohánět motory Jumo 211. Brzy se však ukázalo, že nebudou k dispozici a byly nahrazeny výkonnějšími Jumo 213 se 1750 koni. Ty však byly teprve na začátku výroby. Ta probíhala pomalu a dodávky byly nejisté. První prototyp vzlétl v červnu 1943 a ve zkouškách překonal své konkurenty Junkers Ju 388 a Heinkel He 219 Uhu. Je však pravdou, že na rozdíl od obou konkurentů, byl Ta 154 nevyzbrojen a nevystrojen. Navíc ve vedení Luftwaffe panoval silný konkurenční boj. Většina důstojníků dávala přednost modernějšímu He 219. Proti nim stala svita maršála Milcha, která dokonce chtěla nechat konkurenční projekty zrušit. Projekt He 219 se jim podařilo zdržet minimálně o dva roky.

Prvním vyzbrojeným Ta 154 se stal teprve třetí prototyp. Ten nesl dva 30 milimetrové a dva 20 milimetrové kanóny a radar FuG 212 LichtensteinC-1. Další prototypy pak byly vyzbrojeny dvěma 30 milimetrovými kanóny Schräge Musik. „Šikmá muzika“, jak zní doslovný překlad, byl systém uložení zbraní v letadle, které střílely ze stroje šikmo. Měly tak udeřit na nepřátelský bombardér z nejhůře chráněné oblasti tedy zespodu.

Byla objednáno 15 kusů zkušební série. Brzy se ukázalo několik problémů. V první řadě se projevila slabost podvozku, který pod váhou stroje často při přistání kolaboval. U vyzbrojených strojů také klesla rychlost, takže maximum bylo nyní 600 kilometrů v hodině.  Ke stroji však neměli piloti z testovací letky Erprobungskommando 154 větších námitek. Doporučili jen vylepšit výhled ze stroje. V červnu 1944 se konečně na plno rozjela sériová výroba motorů Jumo 213 a mohla se rozjet i výroba Ta 154.

Tu však krátce po jejím plném rozběhnutí postihla tragédie. Jedinou továrnu vyrábějící Tego film ve Wuppertalu vybombardovala Royal Air Force. Němci se pokusili kvalitní lepidlo nahradit jiným. To však nebylo tak silné a letadla se ve vzduchu při větším namáhání rozpadala. Prameny o počtu vyrobených strojů se neshodují. Mělo jich být 30 až 50 kusů. V srpnu 1944 Kurt Tank výrobu zastavil a v září pak Luftwaffe celý program zrušila. Zbytek postavených Ta 154 dosloužil v noční stíhací jednotce Nachtjagdgeschwader 3 a několik jich bylo použito i k výcviku pilotů na proudová letadla. Není známo, zda nasazené stroje dosáhly nějakého sestřelu.

Se zbytkem letadel mělo německé letectvo i bizarnější plány. Pod kódovým jménem Pulkzerstörer (Ničitel formací) se skrýval nápad zbylé Ta 154 nacpat výbušninou Amatol a poslat je proti sevřeným formacím bombardérů. Těsně před výbuchem, který měl zničit všechny spojenecké bombardéry v jeho okolí, měl pilot ze stroje vyskočit a zachránit se na padáku. Šance na přežití pilota však byla i tak minimální. Pro tento úkol bylo v továrně v Poznani upraveno šest strojů. Než však došlo k jejich nasazení továrnu obsadila Rudí armáda a jejich další osud není znám.

Další Ta 154 měly být upraveny v rámci projektu Mistel (jmelí). V rámci něho byly starší stroje přestavovány starší stroje na létající bomby. Na hřbetu dvoumotorového letadla byl upevněn menší jednomotorový řídící letoun, většinou střihačka Focke-Wulf FW 190. Pilot měl obě letadla namířit na cíl a těsně před dopadem se s menším strojem odpoutat. Verze s Ta 154 a FW 190 se měla nazývat Mistel 7. Není však známo, že by byl nějaký stroj takto upraven.

Tak neslavně skončil stroj, od kterého si Luftwaffe tolik slibovala. Ta 154 byl nejen naprostý neúspěch, který stál nejen velké množství konstrukčních kapacit, ale i zpomalení či zastavení vývoje daleko perspektivnějších strojů, jako byl He 219. Spory kolem Ta 154 stály Luftwaffe minimálně dva roky vývoje a výroby strojů, které by dokázaly čelit hrozbě nočního bombardování daleko účinněji než nepovedený Dřevěný zázrak. Třetí říše tak vlastně byla vlastním projektem poškozena více, než leckterou spojeneckou operací a spojencům tak značně samotní Němci usnadnili jejich zničeni.