Velká záhada lidského těla rozluštěna?

Dosud se mezi vědci vede vášnivá debata, proč člověk ztratil ochlupení. Někteří se domnívají, že nás to zbavilo parazitů, a tím jsme se stali přitažlivějšími pro opačné pohlaví. Jiní odborníci pak tvrdí, že ztráta srsti člověku usnadnila termoregulaci, když vyšel ze stínu lesa a vydal se na slunné savany. Pak je skupina vědců, podle nichž je člověk vlastně „juvenilní opice", čemuž odpovídá i mladiství vzhled včetně nevyvinutého ochlupení.

Se zajímavou teorií přišel Mark Changizi, neurobilog z Bostonu. Ten tvrdí, že lidé přišli o většinu ochlupení na obličeji, protože chodí a mluví - „nasávají atmosféru prostředí". Co se tím myslí?

Říkáme přeci „zelený závistí", „rudý vzteky" či „bledý strachy". Modrá barva pak evokuje smutek (v angličtině „blue" - modrý/smutný); lidé v obličeji více či méně zčervenají, když se stydí; žlutozelená barva je pro nás signálem, že člověk není zdravý („Není ti špatně? Jsi úplně zelenej.")

Většina savců (psi, koně, medvědi) je dichromatická, vidí tedy jen dvě základní barvy (žlutou a modrou). Naopak zrak člověka je trichromatický, je tedy schopen ještě rozeznat odstíny mezi červenou a zelenou. Někteří jedinci jsou dokonce tetrachromatičtí.

Člověk je zvyklý uvažovat jen o kůži bílé, hnědé a černé, jenže krev dokáže naši pokožku zbarvit do mnoha dalších odstínů. Může za to červené barvivo hemoglobin, jehož množství klesá či roste podle míry saturace (sycení kyslíkem). Člověk tedy vnímá (vědomě i podvědomě) barvu kůže u svých kolegů, aby věděl, na čem je a co od okolí očekávat. A těžko by něco viděl, pokud by byla kůže porostlá srstí.

Changizi porovnal 97 druhů primátů. Ti monochromatičtí a dichromatičtí mají hustou srst, zatímco u trichromatických přibývá holých míst na těle a v obličeji. Alespoň u opic, tedy i člověka, lze říci, že mezi množstvím vnímaných barev a velikostí viditelné (neochlupené) kůže je souvislost.