Mýtus o chutích: Existují na jazyku "chuťové zóny"?

S touto teorií, která se následně dostala do mnoha učebnic biologie, přišel podle NYT v roce 1942 psycholog Edwin G. Boring. Ten vytvořil schéma, dle kterého se dá jazyk rozdělit na čtyři části podle typu chutě, kterou vnímá: sladkou na špičce, slanou a kyselou uprostřed a hořkou u kořene.

NYT podotýká, že toto schéma neobsahuje pátou chuť, tzv. umami, která je někdy popisována jako „masová". V skutečnosti pak sice chuťové buňky mohou v určitých oblastech být na daný typ chuti citlivější, ale nelze je takto rozdělit do zón – mimo jiné i proto, že jednotlivé buňky jsou schopné vnímat více typů chutí než jen jednu.

Podle Science Alert Boring vycházel ze studie německého vědce Davida P. Häniga z roku 1901. Jeho výsledky také neobsahovaly chuť umami a své výsledky Hänig navíc zveřejnil v těžko srozumitelném grafu. Hänig chtěl poukázat na fakt, že některá místa na jazyku jsou k určitým chutím o něco citlivější, ale graf byl namísto toho vyložen tak, že tato místa jsou schopna detekovat pouze tento typ chuti.