Nepřemožitelní vojáci? Stalin chtěl vytvořit hybridní lidskou rasu

Pokusy skutečně existovaly

Úkol stvořit ruského supervojáka měl dostat významný vědec Ilja Ivanovič Ivanov, který již na přelomu 19. a 20. století zaznamenal velké úspěchy na poli umělého oplodňování koní a také míšení různých zvířat – například zebry a osla. Kolem roku 1910 začal spekulovat o možnosti křížení člověka s opicí a o několik let později skutečně získal potřebné finance, aby svoje hypotézy otestoval.

Své první pokusy uskutečnil ve francouzských koloniích v Africe, kde se pokusil oplodnit samice šimpanze lidským spermatem. Trvalo mu téměř rok, než našel vhodné jedince a když se mu to konečně povedlo tak zjistil, že takto příroda nefunguje a z jeho pokusu žádná „mláďata“ nebudou. Ivanov se však nevzdával a rozhodl se, že když to nejde jedním směrem, půjde to tím druhým. Chtěl se dostat do místní nemocnice a oplodnit tam ženy (bez jejich vědomí!) šimpanzím spermatem. Celou akci zastavil až tehdejší guvernér oblasti. Ruský vědec musel svých experimentů v Africe zanechat, ale projektu se nevzdal. Podařilo se mu sehnat 20 šimpanzů a pokusil se pokračovat na domovské půdě – v tehdy ještě sovětském území, subtropické Abcházii na pobřeží Černého moře.

Poté, co bylo zařízení připraveno, vydal se Ivanov hledat pět dobrovolnic, které by podstoupily proceduru umělého oplodnění opicí. Naneštěstí pro něj, ale naštěstí pro lidstvo – dříve, než mohl svůj experiment přivést k životu, všichni dovezení primáti zemřeli. Než mohl své šílené pokusy začít nanovo, nálada v sovětském vedení se změnila a Ilja Ivanov byl jiným vědcem obviněn ze sabotérství poté, co jedno z jeho inseminačních zařízení přestalo fungovat. Trestem mu bylo vyhoštění do Kazachstánu, kde dva roky na to zemřel.

Jak to vlastně bylo se Stalinovou „objednávkou“?

Moderní Frankenstein Ivanov existoval a jeho šílené pokusy také. Pravda je však taková, že Stalin o jeho práci zřejmě ani vůbec nevěděl. Informace o „supervojácích“ pochází z časopisu New Scotsman, který cituje údajně nově objevené dokumenty, které mají informaci sdělovat – nepodařilo se však je ani tuto legendu z žádného zdroje ověřit.

Ivanov ve svých experimentech neuspěl a ani uspět nemohl – zatím co opice mají čtyřiadvacet párů chromozomů, lidé si „vystačí“ pouze s třiadvaceti. Díky odlišným počtům se lidé a opice přirozenou cestou nikdy nemohou spojit. Hlavní otázka, kterou případ otevírá, však není, zda byl či mohl být ruský vědec úspěšný nebo na čí pokyn pracoval. S rozvíjející se vědou a čím dál tím větším porozuměním genetice se lidé musí bavit o tom, zda jsou zásahy do naší vlastní DNA vůbec v pořádku. Nabízí možnost předcházet mnoha nemocem, ale také příležitost ke zneužití. S postupem času bude toto etické dilema stále důležitější.