Kámen mudrců není jen filmovou replikou. K čemu skutečně sloužil?

O Kameni mudrců se mluvilo již v nejstarších textech helénistického Egypta. Zde je označován za Kámen filozofů (Lapis philosophorum) nebo též za „kámen, který není kamenem.“ Helénističtí alchymisté jako Pseudo-Démokritost a Zósimos si jej představovali ve formě transmutačního prášku, proměňujícím neušlechtilé kovy ve zlato.

Tuto představu od nich převzali i arabští alchymisté, kteří používali výraz al- iksir, které ve své latinské podobě dalo vzniknout termínu elixír. Kámen filozofů byl v alchymisté literatuře přirovnáván k mýtickým tvorům baziliškovi, který mění pohledem člověka v kámen jako Kámen mění kapalnou rtuť ve zlato, či salamandrovi, který je imunní vůči plamenům jako Kámen se připravuje v ohni, aniž by byl zničen.

Ačkoliv se Kamenem zabývalo mnoho spisů, jeho výroba byla nejstřelenějším tajemstvím alchymie. Věřilo se, že ho nelze vytvořit bez Boží pomoci. I kdyby někdo odhalil tajemství jeho tvorby, bez Boží milosti mu to bylo k ničemu. Na alchymistických kosmických diagramech bylo možno nalézt latinský nápis Omnibus sed paucis luceo, v překladu znamenající „Svítím všem a přece jen nemnohým“. Alchymisté věřili, že Kámen mudrců je na očích všem, ale jen zasvěcenci mají možnost poznat jeho tajemství. 

Kámen je mnoha alchymisty popisován jako rudé, pevné, neodpařitelné, kompaktní tělo, uvádí Lexikon alchymie a hermetických věd. Arabský alchymista z 13. století Al-Irákí píše o bílém a rudém Kameni. Zatímco bílý mění kovy v stříbro, hodnotnější rudý je mění ve zlato. Latinský alchymista Geber dokonce rozlišuje trojí formu Kamene. Ta první způsobuje jen přechodnou proměnu, ta druhá už mění vlastnosti výchozího kovu (hustota, tvárnost, barva), a konečně ta třetí dává kovu nejvyšší kvality a způsobuje tak úplnou a trvalou proměnu kovu ve zlato.

Zlato v středověkých alchymistických textech představovalo nejvyšší přírodní stupeň dokonalosti. Podle jedné alchymistické teorie Kámen tuto dokonalost dokonce překračuje a je látkou, která je více než dokonalá. Transmutací Kámen část této nadperfektnosti ztrácí a přesouvá ji na výchozí kov, který se stává zlatem, tj. perfektní přírodní substancí. Množství středověkých alchymistů vycházelo z aristotelské teorie, podle které se zlato -  jako jiné látky – se skládá z primární látky (materia prima) a specifické formy. Kámen podle této teorie má moc vzít primární látku a dát ji jinou, alchymistou žádanou formu. Zatímco formy substancí jsou v přírodě dané, alchymista je může měnit.

Někteří středověcí autoři vnímali neušlechtilé kovy jako nemocné a nezralé. Kámen byl jejich uzdravovatelem, který mohl způsobit jejich zrání. Z toho se vyvinula myšlenka Kamene jako všeléku i myšlenka vykoupení“ a „vysvobození“ kovů z jejich nedokonalého stavu, což vedlo k paralele Kamene mudrců s Ježíšem Kristem jakožto Vykupitelem lidstva. Známý hermetik 16. století, Heinrich Khunrath, se domníval, že nalezení Kamene mudrců povede k odhalení pravé podstaty makrokosmu právě tak, jako Kristus umožnil duchovní naplnění mikrokosmu (člověka). Totéž si od Kamene mudrců, a celé alchymie, si sliboval v českém prostředí asi nejznámější alchymista, John Dee.

Kámen mudrců ve 20. století

Carl Gustav Jung, zakladatel hlubinné psychologie, též považoval alchymii za prostředek spásy člověka. Podle Junga alchymie vyjadřovala hluboké pravdy, které pochází z kolektivního nevědomí. Alchymisté si sice nebyli vědomi těchto psychologických procesů, ale projektovali je do svých textů. Jung za alchymistickým hledáním Kamene mudrců rozezníval obecné lidské usilování o dosažení psychologické jednoty.

Podle Junga Kámen mudrců symbolizuje tzv. bytostné Já, archetyp celosti. Bohatá symbolika alchymistických textů dle něj popisovala tento psychologický proces individualizace jako spojování mužských a ženských protikladů, Ducha (muž) a Matérie (žena), jejichž  výsledkem je mystická bytost (Rebis), ohlašující bezprostřední dosažení Kamene Mudrců.

Známý rumunský religionista v knize Kováři a alchymisté hovoří o alchymistech jako o tajných zasvěcencích, odkrývajících posvátné pravdy skryté v jazyce symbolů. Jako Jung, i Eliade tvrdil, že alchymista usiluje o vlastní zdokonalení. Podle Eliadeho se tak ale neděje na rovině psychologické, ale spíše existenciální a prožitkové. Alchymista měl přímo zakoušet posvátno, které pro Eliadeho je synonymem trvalého, pravdivého, smysluplného, skutečného a stálého – tj. toho, na čem jedině záleží. Hledání Kamene mudrců tak podle něj není ničím jiným než snahou o to, dát svému životu hlubší, přetrvávající smysl.