Druhý "Černobyl" ve Španělsku? V roce 1966 hrozila světu vodíková katastrofa

Palomares je vyhlášené přímořské rekreační centrum, nacházející se v provincii Almeíra v jihozápadním Španělsku. Až do ledna 1966 bylo známé jenom jako jedna z mnoha destinací, kam si turisté jezdili užívat slunečného počasí a pobřežní vody Středozemního moře. Stačilo ale pár minut a toto malé městečko vešlo do dějin jako místo, kde měl svět opravdu velmi vážné problémy. 

Spojené státy americké v rámci operace Chrome Dome vyslaly do Španělska na základnu Torrejos Air Base bombardovací letouny, které měly svým operačním letem obsáhnout oblast Atlantického oceánu, Středozemního moře a evropských hranic států NATO. Pro tak dlouhý let bylo nutné nad Španělskem doplnit palivo přímo ve vzduchu. Tato rutinní operace se stala klíčovou pro další události ze dne 17. ledna 1966.

Americký bombardér B-52 G registračního čísla 58-0256 odstartoval ze základny Seymour Johnson Air Force a zamířil nad Evropu. Na palubě nesl čtyři vodíkové bomby typu B28RI, pilotoval jej major Larry G. Messinger a na palubě bylo šest dalších členů posádky. Během dálkového letu měl absolvovat dvakrát doplnění paliva, to druhé nad provincií Almeíra, kde na něj čekal v letové hladině 9450 metrů tankovací letoun KC-135 (registrační číslo 61-0273) pod velením majora Emila J. Chaply. Kontakt obou letounů měl proběhnout v 10:30. Podle výpovědi Messingera však byl jeho letoun trochu rychlejší, proto podle platných instrukcí pro tankování vydal Messinger příkaz ke zrušení operace. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda v KC-135 tento pokyn vůbec zaregistrovali, nevylučoval se ani náhlý poryv větru, který oba stroje k sobě ještě více přiblížil. Vzápětí totiž tankovací hadice prorazila horní palubu B-52 a omotala se kolem levého křídla. Následoval výbuch, který rozmetal KC-135 a bombardér se začal postupně ve vzduchu rozpadat. Sílu exploze dokonce zaznamenal druhý letoun B-52, vzdálený několik mil. Na palubě tankovacího letounu nepřežil nikdo, na B-52 zahynuli tři členové posádky, jejichž posty byly na horní palubě, tedy blízko samotného nárazu. Messinger a jeho tři kolegové na spodní palubě se dokázali katapultovat.

Až na navigátora Ivense Buchanana přistáli tři členové posádky v moři, kde čekali téměř 45 minut na záchranu, které se jim dostalo od lodi Agustin y Rosa španělského námořníka Francisca Simó Ortse. Všichni tři byli odvezeni do nemocnice v Águilas. Mezitím na velitelství vypukla menší panika, jaká asi nastane, když se vám ztratí letoun se čtyřmi vodíkovými bombami. Dokonce se v prvních chvílích spekulovalo o útoku ze strany Sovětského svazu, ale když adrenalin opadl, bylo konstatováno, že tomu nic nenaznačovalo - ve vzduchu ani ve vodě se neobjevily žádné stopy naznačující přítomnost jakýchkoli neznámých objektů. Deset minut po pádu obou letadel o nehodě vědělo vedení 16. US vzdušných sil, ovšem definitivně byla havárie potvrzena až v 11:22. Mezitím bylo místo katastrofy fotografováno ze vzduchu dalšími letouny, takže za hodinu už mohl do určené lokality zamířit generál Delmar E. Wilson, velitel základny Torrejon. Do 24 hodin byly lokalizovány tři ze čtyř bomb.

Na místě bylo zjištěno, že jedna bomba díky padákovému systému dosedla na pobřeží, další dvě však dopadly podstatně tvrději - u obou nejspíš došlo k poškození padáků, které se vůbec neotevřely. Explodovala však konvenční výbušnina, naštěstí bez další řetězové reakce nukleární - i tak ale následný mrak pyroforického plutonia díky větru o síle 56 km/h zamořil oblast o rozloze 260 hektarů (necelé tři čtvereční kilometry). V této oblasti se nacházela civilní obydlí, zemědělské farmy a lesy. Podle odhadů mělo jít o 7 až 11 kilogramů plutonia.

Co však vyděsilo velení US Army byl fakt, že čtvrtá bomba jakoby se vypařila. Bylo evidentní, že spadla do moře, což představovalo značný problém. Odborníci vůbec netušili, kde ji mají hledat, vypracované algoritmy a předpokládaná místa dopadu se jevila jako lichá. Zatímco na kontaminovaném území na 700 odborníků a zástupců armády posuzovalo a likvidovalo škody - muselo být odhrabáno zhruba 7,5 cm půdy a naloženo do 4810 kontejnerů, oficiální místa vytrvale prohlašovala, že se vlastně "nic nestalo". V zákulisí ale bylo velké dusno. Opět přišly ke slovu spekulace a Američané se děsili, že bombu dávno našla a "ukradla" sovětská ponorka. S ohledem na pozdější záchrannou akci bylo jasné, že to je pouhý propagandistický nesmysl, dost možná i snaha odvrátit pozornost od existujících problémů.

Aby byla španělská veřejnost, hrozící protesty a žádostí o vystoupení země ze svazku NATO uklidněna, americký velvyslanec Angier Biddle Duke a španělský ministr cestovního ruchu Manuel Fraga Iribarne demonstrativně vstoupili do pobřežních vod a vykoupali se: Biddle jako první ve vodách u Mojácaru, což bylo zhruba 15 km daleko od místa neštěstí, poté si oba zaplavali na pláži Quitapellejos v Palomares. V té době už putovalo 1700 tun odhrabané půdy na palubách 20 lodí k likvidaci do USA. Pořád ale nikdo nevěděl, kde se nachází čtvrtá bomba. 

Pomohlo až svědectví Francisca S. Ortse, který americké záchranné týmy navedl na správný směr, protože do té doby se pátrání odehrávalo na naprosto nesprávném místě. Započalo už 22. ledna 1966 za účasti více než 20 plavidel, mezi nimiž byla i ponorka Alvin a zařízení CURV-I, tedy kabelem řízené podmořské vozítko. Tým čítající 150 kvalifikovaných potápěčů se tedy po měsíci přemístil dále od pobřeží a až osmdesát dní po havárii, tedy 17. března, lokalizoval díky ponorce Alvin čtvrtou bombu v oblasti podmořského kaňonu Rio Almanzora. Ta ležela na v hloubce 780 metrů na svahu se sedmdesátistupňovým sklonem. Jenže při pokusu o vyzvednutí bomba sklouzla níž a díky následné nepřízni počasí trvalo až do 2. dubna, kdy Alvin podruhé našel nebezpečný náklad, tentokrát byl ještě o 100 metrů níž. CURV-I se pokoušel o nové vyzvednutí, ale zapletl se do padákových šňůr. Po druhém pokusu se podařilo vyzvednout bombu 30 metrů pod hladinu, kde ji potápěči zajistili a kladkostrojem vyzvedli na palubu lodi USS Petrel. Okamžitě následovala odborná prohlídka, která naštěstí potvrdila, že bomba nebyla poškozena a tudíž nedošlo ke kontaminaci mořské vody. Smrtonosný náklad byl poté přeložen na USS Cascade, která připlula z Neapole a odtransportovala bombu do USA.

Prezident Lyndon Johnson stejně jako generalissimus Francisco Franco zkoušeli zpočátku zlehčovat celý incident, ale postupně museli přiznat skutečný stav věcí. Španělé už čtyři dny po nehodě požadovaly zákaz přeletů letadel NATO přes jejich území. Američané tento požadavek přijali 25. ledna a o čtyři dny později skutečně ratifikovali. Ilegální komunistická složka realizovala 4. února 1966 demonstraci asi 600 lidí před americkým velvyslanectvím, při ní byla zatčena známá aktivistka Luisa Isabel Álvarez de Toledo, vévodkyně z Medina Sidonie, známá jako "Rudá vévodkyně", odseděla si 13 měsíců za zorganizování ilegálního protestu. O dva roky později (1968) vláda USA a vedení NATO přezkoumaly smysl Operace Chrome Dome. Byla označena za politicky neudržitelnou.

Po 49 letech dostaly události v Palomares nečekanou doušku. Státní tajemník USA John Kerry a španělský ministr zahraničí José Manuel García-Margallo na společné schůzce podepsali dokument o definitivním "vyčištění" oblasti Palomares. Předchozí měření totiž přinesla znepokojivou úroveň přítomnosti americia, které vzniká rozpadem plutonia. Následné testy potvrdily, že asi 50 000 kubických metrů zeminy stále vykazuje známky kontaminace. Drtivá část této oblasti byla v roce 2003 zabrána španělskou vládou, aby se zabránilo jejímu opětovnému využití. 

Na tiskové konferenci oba politici prohlásili, že proces obnovy zamořené půdy nastane v nejbližší době, ale odmítli uvést podrobnosti. Podle odborných pozorovatelů je tento krok ultimátem ze strany Španělska, po kterém USA požadují zvýšení své vojenské přítomnosti v zemi. Například na zmíněné základně Morón by měl počet vojáků narůst z 850 na 2200, v případě zhoršení mezinárodní situace až na 3000 mužů. Rovněž se uvádí, že celá záležitost má pozadí v obavách americké vlády, že v prosinci 2015 nově zvolená španělská vláda nebude příznivě nakloněna americkým zájmům.

Pikantní na celé věci je, že pouhý měsíc před touto nehodou byla v kinech uvedena v pořadí čtvrtá "bondovka" s názvem Thuderball, kde neohrožený agent 007 hledá ukradenou pumu. Že tato oblíbená pohádka pro dospělé má se skutečností hodně málo společného se naplno prokázalo právě u Palomares. 

Nehoda se promítla i do značně odlehčeného filmu s hudebníkem Cliffem Richardem nazvaným Finders Keepers, dokončeným ještě v roce 1966. Mnohem vážněji bylo Palomares připomenuto ve smyšleném filmu odkazujícím na skutečnost, nazvaném The Day The Fish Came Out (Den, kdy vyplula ryba, listopad 1966), který se zabývá nehodou letadla v blízkosti Řecka a tajným posláním amerických agentů, kteří mají najít ztracenou bombu. Motiv Palomares se pak objevuje i v různých seriálech (I Spy, Archer...). Přímo v Palomares nese jedna z ulic jméno 17. ledna 1966.