Déjà vu nebo jamais vu? Psychické fenomény, které se nedaří vysvětlit

Co to vlastně znamená?

Déjà vu je ze jmenovaných zřejmě nejznámější. Z francouzštiny jej můžeme přeložit jako „již viděno“ a označuje psychologický jev, při kterém má člověk bez zjevného důvodu silný pocit, že současnou situaci již prožil, slyšel či viděl.

Jamais vu lze považovat za protiklad předchozího, překládáme jej jako „nikdy neviděno“. Pozorovatel si je v tomto případě jist, že situace či například předmět je pro něj už známý, ale přesto se nemůže zbavit pocitu, že jej vidí poprvé.

Presque vu lze přeložit jako „téměř viděno“ a je to mezi lidmi poměrně neznámý výraz pro jev, který však všichni dobře známe. Označuje stav, ve kterém člověk ví, že je s něčím určitě obeznámen, ale není schopen si – například hledané slovo – to vybavit.

Příklady v každodenním životě

Z pouhých definic možná francouzské výrazy znějí stále vzdáleně a neurčitě, ale jevy, které popisují někdy zažil snad každý. Potkáte v úplně cizím městě cizího člověka a ačkoliv racionálně víte, že jej nemůžete znát, jste skálopevně přesvědčení, že jste ho již někdy viděli. Právě jste zažili déjà vu. Tento pocit však není možné snadno vyvolat a musí přijít sám od sebe.

To třeba jamais vu si může každý způsobit sám. Neuropsycholog Chris Moulin přišel na to, že když nechal dobrovolníky napsat třicetkrát během minuty slovo door (dveře), celých 68% začalo mít pocit, že to není reálné slovo. Opakováním jednoho výrazu stále dokola získáváme pocit, že ztrácí svůj význam. I přesto, že racionálně víme, že existuje a co označuje.

Další příklad je i to, že se člověk baví se svým velmi dobrým přítelem a z ničeho nic si na několik okamžiků není schopný o něm nic vybavit. Ví, že ho zná celý život, ale informace jako kdyby tam nebyly. Po chvilce se vše vrací do normálu. Po premiéře filmu Matrix (1999) někteří lékaři o tomto jevu vtipkovali jako o „chybě v matrixu“.

Ani presque vu se většina z nás nevyhne. Nejčastěji se stává u různých slov či jmen, na která si člověk nemůže vzpomenout. Lidově se říká, že je „má na jazyku“. V tomto případě si je osoba jistá, že to slovo/herce/název písně přece zná a nesčetněkrát jej použila. Místo toho však na mysl přichází jen věci, které ho připomínají. První písmeno, synonyma, význam či v případě známých osobností třeba jejich obličej. To pak vede ke známému „no úplně ho před sebou vidím, ale na jméno si prostě nevzpomenu.“

Co za těmito fenomény stojí?

Vysvětlit déjà vu se pokoušelo již mnoho vědců a existuje pouze několik teorií, které se nepodařilo potvrdit ani vyvrátit. Jedna z nich pracuje s propojením hemisfér lidského mozku. Ty pracují společně a přenášejí informace mezi sebou, ale podle této teorie se výjimečně může stát, že se přenos z nedominantní hemisféry do té dominantní o půl vteřiny opozdí. Dominantní hemisféra tak obdrží informaci dvakrát, ale není schopná rozlišit, zda podruhé přišla po půl vteřině či po půl roce.

Jiná teorie hovoří o takzvané „paměti na objekty“. Pokud přijdeme do neznámého prostředí, ale nachází se v něm nějaké známé prostředí, může být spuštěno déjà vu. Příkladem je třeba sada nádobí velmi podobná té co známe od rodičů v úplně cizím domě. Společně s podobně rozmístěným nábytkem a  barvou stěn máme najednou pocit, že místnost je nám známá.

Jamais vu se vysvětluje podobně. Někdy tento jev býval přirovnáván ke krátkodobé ztrátě paměti. Rozdíly jsou však zásadní. Ztráta paměti má vždy psychologické důvody (trauma, šok), zatímco jamais vu se děje bez zjevného důvodu. Děje se vždy také „tady a teď“, tedy ke vztahu k aktuálnímu dění. Při ztrátě paměti může člověk zapomínat jakékoliv aspekty svého současného či předchozího života.