Proč čas zrychluje, když stárneme? Vědci našli odpověď

Lidé velice často cítí, že se čas zrychluje, jak stárnou. Patří to k nejzajímavějším záhadám našeho vnímání času, kterou psychologové dlouhodobě zkoumají. Podle nich je tato představa zkreslující a lidé mohou litovat své minulosti.

V roce 2005 psychologové Marc Wittmann a Sandra Lehnhoff z Ludwig Maxmilian University v Mnihově podnikli studii, v níž zkoumali 499 lidí různého věku a to, jak vnímají čas. Na rychlost se ptali na spektru „velmi pomalu“ a „velmi rychle“. Kratší časové úseky, jako je týden, měsíc či rok, si respondenti vybavovali podobně, nezdálo se, že by se čas zrychloval. Většina z nich si myslela, že čas šel rychle. O proti tomu u delších časových úseků se odpovědi lišily. Starší lidé čas vnímali jako rychlejší. Při popisu svého života popisovali, že v dětství čas plynul pomalu, během dospívání se však velice zrychloval.

Podle Wittmanna a Lehnhoff je na vině také stress a pracovní či studijní zatížení. Pocit, že čas ubíhá velice rychle, může být spojený se strachem, že nedokážeme stihnout všechny povinnosti, co bychom chtěli. Protože tolik spěcháme a máme pocit, že nestíháme, čas se zdá rychlejší než v dětství, kdy jsme neměli tolik starostí. To se může stát i lidem, kteří jsou již v důchodu, protože mysl si už na toto přivykla.

Psycholog William James ve své knize Principles of Psychology popsal, že čas zrychluje podle našeho stárnutí proto, že se v našem životě děje méně a méně zapamatovatelných událostí. Protože čas často odměřujeme podle našich „poprvé“ (první slova, první den školy, první polibek, první výlet a podobně), jejich ubývání v budoucnu způsobuje, že dny splývají dohromady a naše vnímání času zkolabuje.

Naše vnímání času je podle teorie rozděleno perspektivami, kterou vnímáme čas. Jinak události vnímáme v době, kdy se opravdu dějí, a jinak ve chvíli, kdy na ně vzpomínáme. Pokud děláme něco nového a zábavného, bude se nám zdát, že čas „letí“. Ovšem pokud si na tento zážitek vzpomeneme později, vnímáme ho jako dlouhou aktivitu. Na vině je náš mozek, který vnímá zážitky velice subjektivně. Naše představa o čase záleží na tom, kolik nových zážitků si v časové době uděláme. Takže čím více zážitků a vzpomínek si vytvoříme na táboře, tím delší se nám bude zdát.

Podle této teorie s tím souvisí i to, že s věkem je nám naše okolí známější a obvyklejší, nemusíme dávat pozor na všechno. Přestáváme proto vnímat každý detail našeho pracovního i domácího prostředí, proto nám čas uniká. Oproti tomu děti svět teprve objevují, svět kolem nich je plný nových a neznámých věcí, které děti teprve potřebují objevit. Proto se dětem zdá, že čas ubíhá velmi pomalu.