Krymská válka: První konflikt v přímém přenosu a poslední velká bitva plachetnic

Krymská válka, která proběhla v letech 1853-1856, se stala střetem mezi Ruskem na straně jedné a britskými, francouzskými a osmanskými silami na straně druhé. V roce 1855 vstoupilo do války i Království Sardinsko-Piemontské, jež podpořilo protiruskou koalici. Dlouhodobou příčinu konfliktu představovalo soupeření velmocí o vliv na Blízkém východě a ruská politika ochrany práv pravoslavných poddaných v Osmanské říši.

Ruská armáda v červenci 1853 vtrhla do podunajských knížectví na rusko-osmanské hranici, která dnes přibližně odpovídají území dnešního Rumunska. Za politické podpory Spojeného království se Osmané Rusům postavili a 4. října téhož roku jim vyhlásili válku. Jak uvádí internetová encyklopedie britannica.com, následná Osmanská ofenziva mířila do podunajských knížectví. 

Ruské černomořské loďstvo zvítězilo v bitvě u Sinopu

Námořní síly evropských velmocí dlouhodobě převyšovaly sultánova plavidla jak technologicky, tak i výcvikem mužstva. Bitva u Sinopu posunula tuto nadřazenost na novou úroveň. Na konci listopadu 1853 se musel osmanský viceadmirál Osman Paša kvůli bouřivému počasí stáhnout do černomořského přístavu Sinop na severu dnešního Turecka. Pod jeho velení patřilo sedm fregat, dvě korvety a několik menších lodí. S výjimkou jednoho kolesového parníku šlo výhradně o lodě s hlavní metodou pohonu ve formě plachtění. Jeho protivník, ruský admirál Pavel Nachimov, měl k dispozici tři dřevěné řadové lodě s plachtami a několik menších plavidel.

Přestože Osmany chránily pobřežní dělostřelecké baterie, Rusové vpluli do přístavu nepozorovaně za mlhy. Tento manévr byl možný jen proto, že některé ruské lodě poháněla pára. Jakmile se dostaly k blízkosti plavidel Osmana Paši, začaly pálit. Následující šestihodinový zběsilý boj přežila pouze jediná osmanská loď, výše uvedený kolesový parník. Podle internetových stránek weaponsandwarfare.com našla ostatní plavidla svůj osud na dně Černého moře.    

Zničení osmanských plavidel u Sinopu pomocí dělostřeleckých granátů obnovilo zájem námořních velmocí o pancéřování válečných lodí. Francouzské zkušenosti z pozdější černomořské bitvy proti Rusům u Kinburnu vedly k obrňování jejich lodí pláty z tepaného železa. Krymská válka je považována za poslední střetnutí, ve kterém hlavní úlohu hrála dřevěná plavidla poháněná plachtami.

První moderní válečný novinář

28. března 1854 se Francie a Spojené království rozhodly namísto tiché podpory Osmanské říši otevřeně vyhlásit válku Rusku. Habsburská monarchie obsadila v srpnu 1854 podunajská knížectví, jež opustila ruská armáda. Tímto krokem Rusové odvrátili hrozbu, že se k protiruské koalici přidá i Vídeň. V září 1854 zahájila koaliční vojska obléhání pevnosti Sevastopol na Krymském poloostrově, ke kterým se v lednu 1855 přidalo 10 000 vojáků Sardinsko-Piemontského království. 11. září 1855, krátce po úspěšném francouzském útoku na kopec Malachov, Rusové vyhodili pevnost do povětří, potopili své lodě a evakuovali Sevastopol.

O průběhu válečných operací detailně informoval první novodobí válečný novinář William Howard Russell. V roce 1842 začal psát pro britský deník The Times a v roce 1854 ho jeho nadřízený, John Thadeus Delane, vyslal do Černomoří. Russell měl za úkol informovat veřejnost o průběhu Krymské války. Potom, co strávil nějaký čas ve vojenských táborech na Gallipoli a ve Varně, se přemístil na Krymský poloostrov.

Jeho zprávy poukazovaly především na utrpení britské armády v zimním období mezi léty 1854-1855, což rozrušilo tehdejší královnu Viktorii. Russellovy články označila za „neslýchané útoky proti armádě“. John Simkin ve svém příspěvku pro spartacus-educational.com dále uvádí reakci jejího manžela, prince Alberta: „Pero a inkoust jednoho nešťastného čaroděje zneužívá zemi.“

Vídeň začala Rusko vydírat

William Russell opakovaně upozorňoval na rozšíření cholery a malárie mezi britskými vojáky. Během několika týdnů postihla 8000 mužů. Pobouřené reakce veřejnosti vedly ke kritice vlády Liberální strany a premiéra Johna Roebucka. Podle Russella plných 23 000 britských vojáků nebylo schopno vykonávat své povinnosti kvůli zdravotním obtížím a pouze 9000 bylo bojeschopných.

Poté, co Habsburská monarchie začala Rusku vyhrožovat vstupem do války na straně spojenců, zasedli všichni zúčastnění k jednání. Kongres v Paříži, jenž probíhal od 25. února do 30. března 1856, zaručil Osmanské říši její územní celistvost a uložil Rusku vzdát se území jižní Besarábie a ústí Dunaje. Černé moře mělo být demilitarizováno a plavba po Dunaji byla nově otevřena pro všechny zájemce.   

Obě válčící strany se v průběhu Krymské války dopustily řady chyb ve velení a řízení jednotek. Nemoci způsobily obrovské ztráty, asi 250 000 mužů v obou znepřátelených táborech. Výsledek války situaci v Evropě ale zcela neuklidnil. Rusko se v následujících letech rozhodlo věnovat se rozvoji vlastní země, aby mohlo konkurovat ostatním velmocem. Dalším výsledkem války se stalo ukončení ruské podpory Habsburské monarchii v otázkách uspořádání středoevropského prostoru, protože se postavila na stranu protiruské koalice.

„[Vídeň] se stala závislou na Británii a Francii, které ji ale později nepodpořily. To vedlo k rakouským porážkám v letech 1859 a 1866, jež posléze vyústily ve sjednocení Itálie a Německa,“ zmiňuje encyklopedie britannica.com.