Co se po druhé světové válce stalo s miliony nacistů?

V srpnu 1945 na postupimské konferenci podepsaly vítězné státy statut mezinárodního soudu a "dohodu o stíhání hlavních válečných zločinců evropské Osy". Ve své době bezprecedentní soudní řízení, při němž se světová veřejnost poprvé dozvěděla o obludných rozměrech nacistických zvěrstev, začalo v Norimberku v listopadu 1945 a trvalo bezmála rok. Před 70 lety, 1. října 1946, norimberský tribunál vynesl rozsudky.

Na lavici obžalovaných v norimberském procesu usedlo 22 nacistických funkcionářů - o dva méně než bylo obžalováno. Vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley spáchal sebevraždu před začátkem hlavního líčení a v nepřítomnosti byl souzen osobní tajemník nacistického vůdce Adolfa Hitlera Martin Bormann, po němž se pátralo až do roku 1972, kdy byla nalezena jeho mrtvola v Berlíně, kde spáchal sebevraždu už v květnu 1945.

Proces skončil 12 rozsudky smrti a sedmi tresty odnětí svobody (z toho tři doživotní). Rozsudek smrti si vyslechli například říšský protektor Čech a Moravy Wilhelm Frick, ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop či říšský maršál Hermann Göring, který pár hodin před popravou, jež se konala 16. října 1946, spáchal sebevraždu. Doživotí dostal například Hitlerův zástupce Rudolf Hess, který v roce 1987 spáchal v 93 letech sebevraždu ve spojeneckém vězení Špandava v Berlíně.

Tři obžalovaní byli zproštěni obžaloby - bankéř Hjalmar Schacht, diplomat Franz von Papen a novinář a funkcionář na ministerstvu propagandy Hans Fritzsche. Za zločinecké byly vyhlášeny čtyři organizace: řídící grémium politických vůdců NSDAP, SS, gestapo a SD (bezpečnostní služba).

Soud byl občas označován jako "soud vítězů" nad poraženými, neboť soudce jmenovaly Sovětský svaz, USA, Británie a Francie. Kritizován byl proces i pro retroaktivitu, protože soudil některé činy, které v době spáchání ještě nebyly dle práva trestné. Právním základem byla totiž takzvaná Londýnská charta, podepsaná začátkem srpna 1945.

Proces si vysloužil i kritiku. Kontroverzními osobami na straně soudců se později ukázali být sovětský soudce Iona Nikitčenko, který se v letech 1936-1938 podílel na stalinských procesech, a hlavní sovětský žalobce Roman Ruděnko, který se aktivně účastnil vraždění v případu Katyň. Tento masakr polských důstojníků z roku 1940 se na programu jednání v Norimberku též objevil, tribunál se ale spokojil se sovětskou zprávou z roku 1944, podle níž tyto vraždy spáchali Němci.

Před norimberským tribunálem bylo předneseno několik desítek tisíc svědectví, z nichž ale jen minimum tvořily výpovědi přítomných svědků. V soudní síni byly promítnuty i obrazy hrůzy natočené spojeneckými vojáky při osvobozování koncentračních táborů, ale například i nacistický propagandistický snímek Leni Riefenstahlové Triumf vůle či filmy zachycující proces s účastníky atentátu na Hitlera v červenci 1944.

V letech 1946 až 1949 následovalo 12 menších norimberských procesů s vedoucími armádními představiteli, lékaři či průmyslníky. Později se v Německu konala řada dalších procesů s válečnými zločinci, z těch větších byl velmi sledovaný zejména proces s příslušníky táborového personálu z Osvětimi, konaný ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1963-1965.

Norimberský proces ovlivnil také mezinárodní trestní právo. Jeho závěry přispěly mimo jiné k vytvoření a přijetí mezinárodní konvence o genocidě (1948), Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968) či čtyř Ženevských úmluv na ochranu obětí války (1949).

Další obdobný tribunál se konal v Tokiu. Ten vynesl rozsudky nad 25 čelními představiteli armády a politického života Japonska. Tokijský proces, v němž se Američanům ve spolupráci s japonským dvorem podařilo uchránit císaře Hirohita od soudního přelíčení a pohnání k zodpovědnosti, skončil v listopadu 1948.

Dalším orgánem obdobného druhu se stal až Mezinárodní trestní tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který byl zřízen v roce 1993. Následující rok vznikl Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu a v roce 2002 Mezinárodní trestní soud (ICC).

Co ti ostatní?

Není překvapivé, že nejvyšší nacističtí pohlaváři byli za své jednání souzeni a trestáni. Pod Hitlerem ale sloužily miliony lidí, počínaje úředníky, přes policii až po vojáky a dozorce v koncentračních táborech. Kam se všichni poděli?

Je jasné, že není v lidských silách soudit všechny, kteří byli zapojeni do šílených plánů Hitlera. Takové soudy by si vyžádaly nepředstavitelné množství důkazů a zejména desítky let složitých a individuálních procesů. Většina lidí se proto k soudu vůbec nedostala.

V případě dozorců z "táborů smrti" je situace jiná. S některými probíhaly soudy ještě před několika lety a velká část z nich skončila ve vězení či s jinými tresty. Prováděli ty nejhorší zločiny na nevinných lidech a podle toho byli také souzeni.

Stíhání čelily také jednotky kavalérie Waffen-SS. Níže postavení lidé už ale takové problémy neměli. Obecně platilo, že čím níže v nacistické hierarchii člověk stál, tím menšího trestu se dočkal. A většinou se netrestalo vězením.

Řada přivrženců nacistické ideologie proto dostala například finanční tresty či přišli o práci. Druhou možností bylo zapírání. Člověk se mohl trestu vyhnout, pokud dokázal přesvědčit ostatní, že byl k dané práci donucen či ji vůbec nevykonával. Od Hitlera se totiž začali odvracet jeho příznivci už v době, kdy jasně viděli, že nemá šanci válku vyhrát.

Ve většině případů se tedy nacisté či příznivci krutého režimu dokázali trestům vyhnout či odejít jen s mírným potrestáním. Jiná možnost zkrátka nebyla a není ani ničím výjimečná. Do každé války je zapojeno tolik lidí, že není v lidských silách soudit ani odsoudit všechny.