Teplo i v zimě? To byla jedna z nejluxusnějších vymožeností středověku

V raném období našich českých dějin byly zimy dlouhé a tuhé. Nejinak tomu bylo i v následujícím období vrcholného a pozdního středověku. Po dlouhou dobu bylo zdrojem tepla v domácnosti ohniště či pec. Jednalo se o zdroj tepla více funkcí. Nešlo jen o topeniště, ale také o místo, kde se připravovalo jídlo. Teplo v ohništi nebylo nijak akumulováno a společně s kouřem se postupně vytrácelo ven. Takovéhle topeniště znali lidé na venkově, i pražská knížata ve svých palácích na hradištích.

Právě v nejvyšším patře společnosti začala sílit vůle a chuť po lepším zdroji tepla, který by panstvo zahříval o dlouhých zimních chvílích, kdy nebylo možné válčit a i časy lovu byly omezené. Na přelomu raného a vrcholného středověku se začíná rozvíjet dvorská zábava, která se odehrává přímo na královském dvoře. Panstvo zde nacházelo možnost zahřát se opět u ohně. Nejednalo se ale už jen o ohniště, ale například o kovové koše, které se daly rozmístit po sále, nebo o krby. Ty soustředily zdroj tepla v jednom místě, většinou v rohu místnosti a zajišťovaly celkem efektivní odvod kouře komínem. Přesto se nejednalo o nejčistší provoz. Dým stále unikal i do vytápěného pokoje. Navíc více tepla unikalo komínem, než se dostalo do samotné místnosti. Jednalo se až o 80% ztrátu tepla a tedy jen 20% výhřevnost. Člověk se navíc při potřebě zahřát musel co nejvíce přiblížit ke krbu.

Je samozřejmě nutné uvědomit si, že lidé středověku nebyli natolik pohodlní, jako lidé moderní doby. Přesto jejich touha po větším komfortu, který představovalo právě teplo, vedlo ke středověkému vynálezu, kterým byly kachlová kamna. Ty se začínají poprvé objevovat během 13. století v chladných alpských oblastech dnešního Švýcarska a Rakouska. Jednalo se zprvu o jednoduchá tělesa, která tvarově napodobovala starší pece. Tělo těchto kamen však tvořily keramické nádobky dnem dolů, které byly spojovány hlínou. Vytvářely tak výhřevné těleso, které s vnitřním ohništěm akumulovalo teplo. Tyto keramické nádoby se dále formovaly, až dostaly tvar nádobkových kachlů. Výhodou těchto kamen bylo, že po rozdělání ohně začaly rychle vydávat teplo, ovšem jakmile oheň uvnitř vyhasl, přestaly kamna hřát.

Vývoj kachlových kamen na to reagoval tím, že se kachle začaly do tělesa kamen vkládat obráceně, tedy dnem vzhůru. Tím vznikly komorové kachle. U nich déle trvalo, než se kachle nahřály, ovšem i po uhasnutí ohně uvnitř, vyhřáté kachle dále vydávaly teplo.

Tyto komorové kachle s čelní vyhřívací plochou umožnily rozvoj dalšího potenciálu kachlových kamen a to jejich estetického uplatnění. Jak je možné dočíst se v dílech Zdeňka Smetánky nebo Zdeňka Hazlbauera o kamnářství, kamna se stala krásně zdobenými prostředky demonstrace postavení, myšlenkového a intelektuálního smýšlení majitele. Na kachlích se začaly objevovat různě složité dekorační motivy, odrážející názory hradního pána, ať už se jednalo o motivy heraldické, náboženské, dvorské či panovnické.

Hlavním přínosem kachlových kamen, které se k nám dostávají během vrcholného středověku, bylo ovšem komfortní zajištění tepla v jakoukoliv roční dobu. Jednalo se o skutečné privilegium, které se objevovalo jen na hradech, až mnohem později u měšťanů a později i na venkově. Jejich velkou výhodou byla velká výhřevnost a menší ztráta tepla, na rozdíl od krbů. Jejich revoluce byla navíc v tom, že se jednalo o čistý provoz, jelikož se do kamen přikládalo z jiné místnosti, než ve které kamna stála. Tím do vytápěného pokoje neunikal žádný dým, pouze příjemné teplo. Teplo částečně unikalo i na druhou stranu, odkud se přikládalo. Sem částečně unikal i dým, nejednalo se již o tak čistou místnost. Vznikaly zde tzv. černé kuchyně, odkud bylo možné přikládat do kamen, ale též využívat žár k vaření.

Vedle kachlových kamen objevil středověk i od časů Římanů zapomenuté parní lázně i vyhřívané podlahy, tedy podlahové topení tzv. hypocaustum. To se ale tolik nerozšířilo, jako kachlová kamna. Právě ta přinesla vysoký standard bydlení v podobě dlouhotrvajícího tepla, čistého bezdýmného provozu a navíc možnost dekoračního prostředku pro výzdobu hradních místností a sebeprezentaci. Není tedy divu, že se kamna v modifikované podobě udržela i po další století na zámcích, v měšťanských domech i na venkovských chalupách.